Přesně 11. listopadu roku 1967 odehráli herci na jevišti Velkého sálu nového Divadla pracujících v Gottwaldově první inscenaci. Šlo o hru Jiřího Mahena Jánošík v titulní roli s Miroslavem Moravcem. Padesáté výročí letos divadelníci oslaví mimořádným uvedením veleúspěšného zbojnického muzikálu Malované na skle. Jánošíka vymění za Janíka a Miroslava Moravce za Tomáše Davida, který se s touto rolí dostal až do úzkých nominací na Cenu Thálie.
V hlavní roli celé nové sezóny však bude budova, která je od 6. prosince roku 2000 včetně všech uměleckých děl venku i uvnitř kulturní památkou. „Výročí jsme přizpůsobili vizuál celé sezóny – plakáty k inscenacím se hlásí ke grafice šedesátých let minulého století. Autorem je grafik Jiří Adámek. Událost má i své samostatné logo z dílny grafika Davida Nováčka. Také například fotografie z připravovaných inscenací chceme prezentovat retro černobíle,“ uvedla šéfka vnějších vztahů divadla Blanka Kovandová.
Přímo 11. listopadu přislíbil osobní účast na oslavách i architekt budovy Miroslav Řepa, který v rámci komentovaných prohlídek osobně zájemce provede po zajímavých zákoutích budovy. Na celý listopad připravují umělecké dílny divadla do horního foyer speciální výstavu.
Začátky na Malé scéně
Snahy o výstavbu divadelní budovy se ve městě datují už od třicátých let. Zřejmě první projekty zpracoval významný zlínský architekt František Lýdie Gahura. Souběžně se řešilo i zřízení stálého činoherního souboru. Profesionální scéna s názvem Divadlo pracujících slavnostně zahájila svou činnost 17. září 1946 v budově adaptovaného Komorního kina, dnešní Malá scéna. Tehdy tady působili herci jako Jiří Adamíra, Věra Kubánková, Josef Langmiler, Jaroslav Moučka, Ilja Prachař, Otto Šimánek, Vítězslav Vejražka, Václav Babka, Valerie Kaplanová, Jan Libíček nebo František Řehák.
Jednalo se ale o provizorní řešení a v roce 1956 bylo rozhodnuto o stavbě nové budovy a vyhlášení architektonické soutěže v roce 1957. Tehdejší krajské Divadlo pracujících v Gottwaldově mělo být určeno pro 800 až 900 diváků. Počítalo se s náklady kolem 40 milionů korun.
„Výrazná architektonická tvář i výtvarné řešení divadla vzešly z celorepublikových soutěží, kterých se zúčastnila řada předních československých architektů a výtvarníků. Stačilo přitom jen málo, a divadlo mohlo vypadat úplně jinak nebo také dosud nemuselo být postaveno či dostavěno vůbec,“ podotýká Ladislava Horňáková, expertka na moderní architekturu z Krajské galerie výtvarného umění.
Velkorysý projekt
Z přihlášených 57 soutěžních návrhů získal první cenu projekt architektů Karla Řepy a jeho syna Miroslava. Na poválečné poměry byl velmi velkorysý. K realizaci přizval Miroslav Řepa svého spolužáka Františka Rozhona, spojili se také s místním podnikem Stavoprojekt Gottwaldov. Symbolický první výkop na staveništi se uskutečnil 1. května 1958, opravdu stavět se začalo v roce 1960 po rozsáhlém bourání starší zástavby. K zemi šel mimo jiné rodný domek Tomáše Bati a později i stará fara naproti kostela. V roce 1962 byla ještě vyhlášena soutěž na uměleckou výzdobu divadla. Stavba samotná byla několikrát přerušena a hrozilo i její úplné zastavení.
Náklady na vybudování divadla byly celkem 46 027 000 Kčs. Obestavěný prostor je 102 000 m². Původní kapacita hlavního sálu byla 800 míst, nynější je 687 míst. Parametry budovy jsou opravdu úctyhodné. Jeviště má rozměry 19 x 17,5 metru, točna má průměr 13 metrů, výška nad provazištěm je 25 metrů.
V nové velkoryse pojaté budově vznikla také menší scéna Divadla pracujících nazvaná Divadélko v klubu, které zahájilo svou činnost o pár dní později 25. listopadu premiérou inscenace Román služky v režii Václava Beránka.
Nový rozvoj
Od roku 1967 se začala datovat nejen historie nové budovy, ale také nové dějiny divadelnictví ve Zlíně. V Divadle pracujících zavládl nový duch a v čele tohoto procesu stáli umělecký šéf Karel Pokorný, dramaturg Otakar Roubínek a ředitel Alois Lhotský. V pohnutém období po roce 1968 byli sice z vedení divadla odvoláni, ale slibný vývoj zlínského divadla nebyl zcela přerušen ani v období normalizace.
Herecký soubor zdobila koncem šedesátých let jména jako Jarmila Doležalová, Jana Hliňáková, Zdeněk Hradilák, Dana Klášterecká, Hynek Kubasta, Jiří Maršálek, Steva Maršálek, Eva Matalová, Věra Nováková, Gustav Opočenský, Vladuna Polanská, Karel Semerád, Stanislav Tříska, Zdeněk Vašek, Miloš Vosmanský a řada dalších.
I během sedmdesátých let přišla do Zlína celá řada umělců, kteří pozvedli zdejší scénu na nebývalou úroveň. Z iniciativy nového ředitele Miloše Slavíka nastoupil do angažmá v roce 1971 režisér Alois Hajda a budoucí opora hereckého souboru Roman Mecnarowski. O rok později přišli dramaturgové Miroslav Plešák a Lidmila Kraváková. Díky tomuto týmu, ale také koncepční práci režisérů Svatopluka Skopala, Jiřího Holečka a Pavla Pecháčka vyrostla řada nových opor hereckého souboru, jako byli například Jan Honsa, Zdena Kružíková, Pavel Leicman, Vlasta Mecnarowská, Ondřej Mikulášek, Antonín Navrátil, Jana Tomečková, Marcela Večeřová a další. Začala rovněž spolupráce s dramaturgem Ludvíkem Kunderou, kterou ovšem bylo třeba z politických důvodů tajit.
V roce 1989 byla provedena rekonstrukce Velkého sálu. Náhradní prostor, divadelní sál pro 84 diváků, byl nazván Studio G (jako Gottwaldov). Z něj se později stalo Studio Z (Zlín), třetí scéna zlínského divadla. Právě divadlo a jeho herci byli důležitými hybateli událostí v listopadu 1989 ve Zlíně. Od roku 1990 zlínská scéna nese název Městské divadlo.
