Amatérský hudební život ani pivní kultura ve Zlíně by nebyla tím, čím jsou, kdyby na zdejší mapě hostinců chyběla Zelenáčova šopa. Nenápadná hospůdka v malém domku u podjezdu na Dlouhé ulici je už řadu let oblíbeným místem, kam se dá zajít nejen na pivo, ale také za kvalitní muzikou. U zrodu vyhlášeného podniku i za jeho dramaturgií stojí Martin Juřík, mezi přáteli známý pod přezdívkou Čurda. Je také tahounem zlínské kapely Podjezd.
Cítíš se být víc hospodským, hudebníkem nebo dramaturgem klubu?
Těžko říct. To vše patří k sobě. Nedokážu si představit, že bych byl jen hospodský, to by mě nebavilo. Na druhou stranu mi právě provozování hospody umožňuje vytvořit místo pro setkávání muzikantů a pořádaní koncertů. Ze všeho nejdřív jsem ale byl hudebník. Od toho jsem se dostal nejprve k prodávání hudebních nástrojů a pak k provozování hospodského klubu. Muzika s živností se prostě logicky propojila.
Vše tedy začalo hudbou. Jak ses k ní dostal?
Nemám žádné hudební vzdělání. Prošel jsem jen dramaťákem na Malé scéně pod vedením Antonína Navrátila, to pro mě byl obrovský guru, který mě naučil nestydět se a vystupovat před lidmi. Mým odchodem ze Zlína na školu bohužel toto dramaticko-divadelní období skončilo. Ale zpět k muzice. Ke kytaře jsem přičichl ve třinácti čtrnácti letech, kdy jsme na táborech hráli a zpívali různé známé trampské písničky. Ke hraní s kapelou mě přivedl Jiří Novotný, legenda zlínského bluegrassu a lídr kapely Hazard. První vystoupení s Hazardem jsem absolvoval na pódiu kina Lípa v Otrokovicích. To byla taškařice… Pak jsme s Tomáše Illem, který dnes působí v Praze jako úspěšný skladatel, vymysleli kapelu Limo. Ten název byl trochu protestem proti skupině Ryzlink bluegrass, která byla ve své době na Zlínsku docela oblíbená. Hráli jsme nějaký ten rok, dokonce se účastnili pár soutěží.
Hraješ na mandolínu, to není úplně obvyklý nástroj…
Chtěl jsem se odlišit, protože táborákových kytaristů byla všude spousta. Tak jsem se začal sám učit hrát na mandolínu. Ve své době jsem byl určitě nejlepší mandolinista ve Zlíně, protože jsem tady byl jediný. (smích) Až později se objevili další šikovní mladí hráči, kteří mě naprosto převálcovali. Nemám žádné hudební ambice, je to pro mě hlavně koníček.
A co skupina Podjezd?
Po letech, když jsem se po roce 1990 vrátil do Zlína, otevřel jsem krámek v podjezdu na Dlouhé a zkoušeli jsme s novou kapelou přímo v obchůdku. Odházel jsem stranou maskáče a kanady, co jsem tehdy prodával, a hráli jsme. Tehdy ještě jen v akustické sestavě. Jen jsme pořád nemohli vymyslet název, proto jsme se pojmenovali podle toho místa – Podjezd.
Tehdy vznikl i název Zelenáčova šopa?
Tento obchůdek vznikl na podzim roku 1991, letos to tedy bude 25 let. Mým plánem bylo provozovat kontaktní kancelář pro prodej vstupenek, výlep plakátů a podobně. Ale věci se vydaly jiným směrem, když jsem se dostal k zajímavým armádním výprodejům. Maskáče, kanady, pohorky, nože, myslivecké oblečení. A mezi tím stojany s kytarami nebo klávesy Casio. To vše a ještě mnoho dalšího jsme tehdy prodávali. Vznikl jakýsi mix trampského obchodu, army shopu a hudebnin. Všechno možné pro lidi, co jezdí na vandry nebo do přírody, trampy, skauty, prostě pro zelenáče. A tak vznikl název Zelenáčova šopa – Greenhorn’s Shop. Brzy nás, ale začal trápit nedostatek prostoru. Otevřeli jsme prodejnu hudebnin na Prioru a kromě ní dál fungoval army shop v podjezdu. Až mi jednoho dne nabídl jeden ze zákazníků možnost pronájmu v sousedním domečku, kde je šopa dodnes.
Časem se obchod změnil v hospodu a hudební klub…
Nejprve jsme do domku na Dlouhé sestěhovali oba obchůdky, ale lákalo mě využít i kouzelný dvorek, kde mohlo být venkovní posezení. Malá zahradní restaurace na jeho místě vznikla v roce 1996. V roce 2001 jsme ji zastřešili, zaizolovali a vznikl prostor pro hudební produkce. Takže letos se nám sešlo hned několik výročí – 25 let od vzniku značky Zelenáčova šopa, 20 let od vzniku hospůdky a 15 let živých klubových produkcí. K tomu příští rok pětadvacáté výročí založení kapely Podjezd.
Čtvrtstoletí kapely, to už je pěkný věk…
Od té doby se muzika, kterou hrajeme, trochu změnila. Není to už ten tradiční akustický bluegrass, máme modernější zvuk. Z původních členů zůstal jen Tomáš Jícha. Složení kapely se pěkně usadilo. Například Pepa Vojtášek je skutečnou osobností zlínské hudební scény. Hraje na baskytaru i kontrabas a co málokdo ví, začínal před třiceti lety jako banjista s kapelou Ontário, což byla jedna z prvních skupin, které ve Zlíně hrály tento americký styl muziky. V souvislosti s posunem od čistě akustické hudby k modernějšímu pojetí se objevil Roman Gerža s bicími. Tím nejpodstatnějším přínosem a tváří kapely se ale stala zpěvačka Radka Janečková.
Jaké má Podjezd ambice?
Máme zatím dvě desky. První, asi patnáct let stará, je nahraná v klasické sestavě a vychází z tradičních bluegrassových písní. Druhá vznikla z nahrávky živého vystoupení v Českém rozhlasu Olomouc. Ta už má trochu novější zvuk a v některých písních se objevily i bicí. Živé hraní, to je to, co nás baví a co nám jde nejlíp. Proto chceme udělat dvojkoncert v Šopě, což je naše domovská scéna, a zaznamenat ho, aby bylo vidět, jak dnes kapela hraje a jakou má atmosféru.
Jak vznikla myšlenka pořádat v Zelenáčově šopě kulturní akce?
Už když jsme před dvaceti lety opravovali tento dům, měl jsem představu, že se tady bude hrát živě. Chtěli jsme vytvořit místo, kam mohou lidé přijít s kytarou, sednout do kouta a jen tak si zahrát. Kdysi se takto hrávalo ve spoustě hospod, v devadesátých letech se ale ze Zlína stalo diskotékové město a tato možnost zmizela. Chtěli jsme proto nabídnout muzikantům prostor pro realizaci. Už od začátku byla dramaturgie hodně široká. A když skončil klub Golem, zájemců o vystoupení u nás ještě přibylo. Také jsme začali zvát kapely skutečně zvučných jmen, jako jsou AG Flek, Druhá tráva s Robertem Křesťanem, Nezmaři, Hop trop, Ivan Mládek, FunnyFellows a Peter Lipa ze Slovenska, občas i písničkáři nebo jazzmani ze zámoří.
Není to jen hudba, co lze v Zelenáčověšopě vidět a slyšet, ale také cestovatelské besedy nebo divadlo…
Pravidelné cestovatelské besedy má na starosti Milan Caha, který je sám zkušený světoběžník. Moc mu do toho nezasahuji. A co se týká hospodského divadla, to je především záležitost autorské dvojice Hroch a Pásovec, tedy Petra Švehláka a Martina Pášmy. Jsme jejich takřka domovskou scénou. Všechny tyto aktivity spojuje prostor hudebního a divadelního klubu Zelenáčovašopa, který nabízí nekomerčním kulturním aktivitám možnost prezentace, aniž by musely platit nájemné za sál. To je pro spoustu subjektů důležité, protože platit pronájem prostor si prostě nemůžou dovolit.
Sám jsi také přičichl k divadlu, naposled v představení Venca v Městském divadle…
Na Vencovi bylo skvělé, že jsem se po pětatřiceti letech potkal s Janou Pluhařovou, kastelánkou vizovického zámku, se kterou jsme se viděli u Antonína Navrátila v dramatickém oboru umělecké školy na Malé scéně. Také třetí z účinkujících v představení, Richard Velísek, je velice šikovný herec z Malé scény. Jinak mě těší, že na mě nezapomíná režisér Jožo Krasula. Dal mi možnost ukázat se i v chystaném představení Bioráj, které má premiéru ve zlínském Městském divadle 9. dubna. Hrál jsem také se souborem Racek v Otrokovické besedě a se vsetínskými divadelními ochotníky.Ani v tomto divadelním působení nemám žádné velké ambice, vnímám to jako relax. Člověk opustí hospodu, skládání sudů a čepování piva, a jde na chvíli do úplně jiného světa.
Zelenáčova šopa je vyhlášená nejen kulturním děním, ale i jako poutní místo pivních fajnšmekrů. Větší výběr pivních speciálů jinde ve Zlíně člověk nenajde…
Jsem tak trochu pivní pokušitel, už v roce 1996 jsme v Zelenáčově šopě točili Olivětínský Opat, což byl pro zdejší lidi orient. Pivní svět je v Česku hodně zakonzervovaný – desítka, dvanáctka, světlé, tmavé. My chceme ukázat, že na světě je spousta piv, která stojí za ochutnání. Naší filozofií je vyhnout se známým značkám a nabídnout něco nového a zajímavého. I český pivař postupně bere na vědomí, že kromě toho našeho piva plzeňského typu existují další skvělé pivní lahůdky. Také v Česku už vznikla spousta nových dobrých pivovarů, jejichž produkci v Zelenáčově šopě můžete ochutnat. Jeden z nich je Malenovický švec, se kterým spolupracujeme už od jeho začátků. Nabízet tolik druhů piva je samozřejmě logisticky náročné. Stejně tak je ruční výroba v malých pivovarech dražší než průmyslová velkoprodukce. Přestože jsou tato piva o něco dražší, těší mě, že i Zlíňáci je vyhledávají čím dál víc. Chodí a natěšeně se a ptají se, co máme na čepu nového.