Spisovatelka Markéta Pilátová vydala román S Baťou v džungli věnovaný osudu Jana Antonína Bati v Brazílii. Představila jej osobně i ve Zlíně.
Jak vás napadlo napsat knihu S Baťou v džungli?
Když jsem poznala komunitu baťováků v brazilském městečku Baťova Dobrá voda alias Bataypora a seznámila jsem se nejen s vnučkou Jana Antonína Bati Dolores Baťa Arambašičovou, ale i s dalšími lidmi, kteří pracovali s Janem Antonínem Baťou. O nich jsem chtěla napsat knihu. Knihu o tom, jaké je to snažit se vnášet řád a civilizaci do chaosu divoké džungle.
A jak kniha vznikala?
Kniha vznikala doslova léta. A mohla vzniknout zejména díky velkorysosti paní Dolores Baťové, nejstarší vnučky Jana Antonína, která mi velkoryse poskytla přístup do rodinného archivu, ale také ke svým vlastním vzpomínkám na dědečka a na ostatní baťováky, s nimiž vyrůstala ve městě Batatuba.
Měla jste možnost Baťovu vnučku poznat hodně zblízka. Jaká je?
Dolores je nesmírně charismatická, houževnatá a nikdy si na nic neztěžuje, ať ji nepřízeň osudu drtí jakkoli. Je to zkrátka silná žena a přesto zůstává velkou dámou. I když v rozblácené cestě lopatou odhazuje bláto, aby její džíp mohl projet po cestě na farmu. A taky dokáže člověku dodat sebevědomí. Mě například přesvědčila o tom, že bych mohla psát knihy. Bez ní bych se spisovatelkou nikdy nestala.
Svou novou knihu nazýváte románem. Do jaké míry je to dokument založený na realitě a jak moc je to vaše literární fantazie?
Je to především román. Román založený na historických faktech a na tak neobjektivní věci, jakou je vzpomínání. Hlavním hrdinou a vypravěčem je duch Jana Antonína Bati, už to je prostě románový postup. Umožnil mi ale, abych z postavy Jana Antonína nemusela dělat mramorový pomník. Aby jako duch mohl také chybovat, rozčilovat se, nebo se na sebe dívat z odstupu. Kombinovala jsem práci s historickým materiálem, ústní historií – čili vzpomínkami pamětníků – a románové postupy. Snažila jsem se ale historická fakta nepřekrucovat, spíš mi šlo o to, představovat si, jak lidé v době, kdy Jan Antonín Baťa budoval v Brazílii svoje tropické Zlíny, uvažovali, co cítili. A v tomto bodě jsem samozřejmě fabulovat musela.
Co říkáte na přijetí knihy v Česku a především ve Zlíně?
Bylo to nádherné. Velmi emotivní. Myslím, že právě ve Zlíně se ukázalo, jak moc jsou podobné knihy zapotřebí. Nejen odborné publikace o baťováckém odkazu, ale především silné vyprávění příběhů, které by lidé chápali a mohli onu velkolepou dobu prožít společně s tehdejšími protagonisty, aby jim baťovácký odkaz připadal lidský, ne jen jako povinná kapitola v učebnici historie.
Setkávala jste se i s někým dalším z Baťovy rodiny, případně s jeho někdejšími spolupracovníky?
Ano, samozřejmě. Znám bratrance paní Dolores Arambašičové, její dcery, ale také jsem se setkala i s pamětníky, kteří si Jana Antonína Baťu pamatují a pamatují si i doby kdy se zakládala Baťova Dobrá voda – Bataypora.
Co dnes v Brazílii zůstalo z odkazu J. A. Bati?
Zůstala po něm čtyři prosperující města a zejména revoluční model kolonizace brazilského venkova, který dodnes studují na brazilských univerzitách. A zůstal po něm elán, který je zabudovaný do DNA obyvatel oněch městeček.
Jak to vůbec vypadá s českými krajany v Jižní Americe? Kolik jich tam je? Jsou hrdí na svůj původ? Udržují svůj jazyk a zvyky?
V Latinské Americe jsou krajanů tisíce, nejvíc v Argentině. A velmi udržují české tradice, mají své české spolky, taneční soubory, Sokol, ale zejména aktivně šíří povědomí o českém jazyce a kultuře a já jsem moc ráda, že se jako jejich učitelka českého jazyka a kultury mohu těchto snah účastnit. Je to velká radost.
V Brazílii a Argentině jste strávila několik let a byla to velká inspirace pro vaše psaní. Zanechala Latinská Amerika i další hlubší stopy ve vaší osobnosti?
To nedokážu posoudit, ale možná mi spíš dala lekci v tom, že život nemůžete řídit podle toho, co si naplánujete. I když máte spoustu rozumných plánů, musíte být flexibilní a někdy ochotní je změnit, protože se ukáže, že skutečnost, náhoda, chaos dějin, nebo prostě jen zpožděný vlak vám z nich udělají kůlničku na dříví. I o tom je můj nový román. O boji systému s chaosem.
Takže díky Latinské Americe jsem mnohem odolnější vůči nejrůznějším zmatkům, nestresuju se tolik, protože vím, že nejdůležitější je být zdravý a veselý, všechno ostatní se pak dá nějak hezky vyřešit.
Velmi oceňované jsou vaše knížky pro děti. Chystáte nějakou další?
Ano, mám rozepsané hned tři knížky pro děti. Hrozně se těším, že teď budu pár dní doma ve Velkých Losinách a v termálním bazénu do nich budu vymýšlet zápletky. Ta první vyjde na jaře v nakladatelství Novela Bohemica a bude se jmenovat Gorilí kluk Pong.
Markéta Pilátová
Spisovatelka, hispanistka a novinářka.
Narodila se 1. února 1973 v Kroměříži. Je vdaná, bydlí v Praze a ve Velkých Losinách.
Vystudovala Univerzitu Palackého v Olomouci, kde pak šest let pracovala. Byla také vedoucí zahraniční redakce týdeníku Respekt. Poté odcestovala do Argentiny a Brazílie, kde učila potomky českých krajanů.
V Jižní Americe začala psát knihy. Hned její první román Žluté oči vedou domů byl nominován na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Věnuje se také tvorbě pro děti, úspěšné byly zvláště její příběhy o víle Vivivíle.