Jeho fotografie Zlína vás dostanou. Mají zvláštní rukopis, který jim dává osobité kouzlo. Když snímky Josefa Řezníčka položíte vedle obvyklých pohlednicových záběrů města, ručím za to, že je poznáte. Jsou jiné, tak trochu magické.
Letos jsi popáté vydal kalendář Magický Zlín, jak tento nápad vznikl?
Zlín je zajímavé město a popravdě řečeno na většině oficiálních fotek bývají jen sterilní pohlednicové záběry jednadvacítky nebo radnice. To je škoda, Zlín si zaslouží něco zajímavějšího. Nahromadila se mi spousta fotek, na kterých jsem chtěl Zlíňákům ukázat jejich město z neobvyklého úhlu. Jsou to zákoutí, kolem kterých lidé každodenně chodí do práce, ale přesto je nepoznají, nebo atypické pohledy na notoricky známá místa. V tom je ta magie.
Proč právě kalendář?
Na knížku bych si ještě po deseti letech focení netroufl. Tak jsem si řekl, že zkusím kalendář. Čtyři roky byl na šířku, ten pátý jsme udělali na výškový formát. Někdo mi říkal, že město se nikdy nefotí na výšku, jen portréty a postavy, krajina a architektura prý musí vždy být na šířku. Chci ukázat, že to je jen klišé, že to prostě jde. Měl jsem totiž hodně pěkných fotek na výšku a nemohl je předtím použít.
Myslíš si, že se málo díváme kolem a nevšímáme si zajímavých a hezkých věcí?
Když chodíš dlouho po stejné trase, přestaneš sledovat okolí. Přemýšlíš nad svými problémy a díváš se maximálně na zem, kudy jdeš. Nezvedáš oči nahoru tak, jako když jsi šel tou cestou poprvé. Chybí nám touha dívat se nahoru. Děti, protože jsou malé a neustále zvedají oči ke svým rodičům, mají na svět úplně jiný pohled. Svými fotkami chci přimět i dospělé, aby se občas podívali nahoru a víc se rozhlíželi kolem.
Podobně možná chodil po městě a hledal atypická zákoutí Zlína i legendární fotograf Pavel Kosek…
Pavel Kosek byl náš soused a nejlepší kamarád mých rodičů. Jeho syn byl zase mým prvním kamarádem, odmalička jsme si spolu hráli. K panu Koskovi jsem vzhlížel s úctou. V jeho ateliéru jsme pociťovali posvátnou bázeň, takže jsme tam nebývali nijak často a našlapovali jsme tam potichounku po špičkách. Té temné komory s tlumeným červeným světlem jsem se jako dítě docela bál. Jeho fotky jsem tedy znal už dlouho, ale jako inspiraci jsem je nevnímal. Až později jsem si uvědomil, že nás možná něco spojuje. I on se snažil fotit jinak, než jak vypadal tehdejší hlavní proud, stereotypní záběry náměstí Práce a východní části Svitu u něj nenajdete. Byl odvážnější, což v době komunismu a v éře klasické fotografie nebylo tak jednoduché, jako dnes.
Jak ses vlastně dostal k focení?
Už v dětství jsem si hrál s klasickým starým analogovým foťákem z bakelitu, který měla babička. K opravdovému focení jsem se ale dostal o něco později, někdy kolem roku 1996. Tehdy začal Jan Karbusický vydávat časopis High Life, nádherný magazín o cestování a fotografování, na kvalitním papíře a s dokonalým tiskem. Na svou dobu výjimečný počin. Později se přejmenoval na Photo Life. Má tehdejší přítelkyně si jej koupila na cestu do školy do Uherského Hradiště a mě ten časopis hned dostal. A byl to hlavní impuls, proč jsem se pustil do fotografování.
Když pominu ten foťák u babičky, vzpomínáš si na svůj první skutečný aparát?
Začal jsem s analogovou zrcadlovkou Canon EOS 500, kterou jsem si půjčoval od táty své přítelkyně. V té době měl takový přístroj málokdo. Fotografování nebyla levná záležitost. A zdaleka nešlo jen o investici do přístroje. Většinu peněz, které jsem měl, jsem utratil za filmy. Kupoval jsem jen barevné film, protože jsem byl vždy přesvědčený, že když je svět kolem krásný a barevný, není správné ho zachycovat černobílý. Pak jak vznikla digitální fotografie a musel jsem se všechno znovu učit.
A jaké tedy byly tvé fotografické vzory?
Těžko říci, jestli se to dá nazvat vzory. Snad už od deseti let se mi líbil Jan Saudek. Líbí se mi dodnes. Ve své době určoval směr, ostatní ho stále kopírují. Můžete říct, že je to kýč, ale jeho dokonale zvládnuté řemeslo mě fascinuje. Další zásadní osobností byl Anton Corbijn se svým vizuálem ve stylu Depeche Mode. A ještě zmiňovaný Jan Karbusický, tedy kromě jeho nudných, době poplatných aktů z lesa a kapradí.
Říká se, že se klasická fotografie zažívá velký návrat. Je tedy lepší než digitální?
Jsou skalní fotografové, kteří nedají na analogové foťáky dopustit. Já to vidím naopak. První argument už jsem řekl. Je to cena. U digitálu stačí počáteční investice do foťáku, a pak jsou náklady prakticky nulové. Můžeš fotit a fotit, zkoušet, testovat, a když se zrovna nedaří, nic se neděje. Postupem času v sobě lidi zjistí, že jim to jde a že je to baví. Bez digitálního fotoaparátu by jednoznačně nikdy nevzniklo tolik dobrých snímků. Polovina lidí by po třech spotřebovaných filmech přestala fotit. Nedokážu si třeba představit, jak dříve profesionálové fotili akce, jako svatby, koncerty nebo sportovní zápasy. Museli nejdřív investovat tisíce korun do filmů, pak je pracně vyvolávat a vybírat podařené záběry. Dnes je ten proces daleko rychlejší a levnější.
Kromě foťáku k tobě neodmyslitelně patří i kolo…
Bydlel jsem deset let v Březnici, auto jsem neměl a autobusů tam moc nejezdilo. Kolo pro mě bylo ideálním dopravním prostředkem, na kterém jsem mohl pendlovat do Zlína a zpátky, kdykoliv jsem chtěl. Je to levný a přitom nejakčnější způsob dopravy. Dodnes je pro mě kolo ideálním pomocníkem při focení, dokážu se na něm rychle přesunovat a například během deseti minut vyfotit západ slunce z několika různých úhlů, což by autem nešlo a pěšky bych to nestihl. Ale není to tak, že bych na auto úplně zanevřel. Bouřku na kole nevyfotíš.
Foťák, kolo a pes. Na toho jsem zapomněl…
Mám fenku briarda. Je to kámoška do nepohody a taky funguje jako důležitá motivace, protože mě vytáhne ven, i když se mi nechce.
Bereš si foťák, i když venčíš psa?
Ano, vždycky. Stalo se mi, že jsem si ho nevzal, a pak jsem kňučel a strašně litoval, že mi něco uniklo. No a tak si ho potom třicetkrát vezmu s sebou, tahám ho zbytečně a vůbec ho nepoužiju. Podobné je to se stativem. Takže vždycky těch věcí raději vláčím víc, než aby mě to pak mrzelo.
Co se ti líbí na Zlíně?
Začnu tím, co se mi nelíbí. Nemáme historické domy s vysokými stropy, staré ulice, jako třeba Olomouc. Trochu mi chybí, že se tady člověk nemůže tak bezprostředně dotknout dějin. Na druhou stranu z moderní podoby Zlína vyplývají jeho klady. Je skvělé, když vyběhneš z domu a za deset minut jsi v lese. Když jezdím na kole, vyhovuje mi, že tu není rovina. Mám raději kopečky. A ty skvělé výhledy, které se z nich naskýtají. Kouzelné jsou baťovské domky a zajímavé je sledovat, jak vzniká nový Zlín v bývalém Svitu.
Budeš mít pořád dost fotek pro své Magické Zlíny?
Určitě. Napadají titulní stránky kalendáře až do roku 2019. Vlastně bych klidně mohl hned vydat další tři kalendáře a pořád by vypadaly dobře. Je pro mě obrovský problém vybrat každý rok jen dvanáct fotek. Co mi ale chybí, jsou záběry zasněženého města. Těch mám jen pár. V posledních letech tady sníh moc nebývá a velkou část zimy trávím v Jeseníkách. Mimochodem, mám i kalendář fotografií z Jeseníků.
Josefe, jsi celkem známou postavou zlínské nezávislé scény, jak ji hodnotíš?
Hodně se to změnilo. Věci, které dříve byly nemyslitelné, jsou běžné. V minulosti byl obrovský problém uspořádat taneční party, automaticky ji zakázali. Jediné řešení bylo udělat ji načerno. Dnes tě naopak instituce samy zvou a úřady vycházejí vstříc. Mám pocit, že je to i díky tomu, že naše tolerantní generace už se dostala do věku, kdy má dospívající děti a na tyto věci se dívá daleko pozitivněji. Chápeme, že se mladí chtějí bavit.
Takže nemáš pocit, že Zlín je mrtvé město, jak se někdy říká?
To je naprostý nesmysl. Nikdy tu nebyl takový výběr, jako nyní, takový kulturní kvas a také tolik hospod, kaváren, klubů. Ve Zlíně to hodně ožilo i díky studentům univerzity, kterých jsou tu tisíce.
Můžeš ještě vysvětlit, proč se podepisuješ JSF ABB, co tento pseudonym znamená?
Jmenuji se Josef, zkráceno JSF, a na pozdrav „dobrý den“ jsem často odpovídal „aby byl“. To je ta druhá část. Nic jiného v tom není.
JSF ABB (Josef Řezníček)
Fotograf, výtvarník
Narodil se v březnu 1973 ve Zlíně
Studoval obor výtvarník scény na Vyšší odborné škole filmové ve zlínských ateliérech.
Jeho kalendář Magický Zlín 2014, který vytisklo Z studio, získal v soutěži časopisu Typografia zvláštní cenu společnosti CzechTourism.
www.magickyzlin.cz