Zatímco jiní atleti trénují v teple jižních zemí a se špičkovým profesionálním zázemím, pětatřicetiletá Kateřina Hálová, učitelka tělocviku a češtiny na Základní škole Emila Zátopka ve Zlíně, chodí po vyučování běhat na Stadion mládeže. Kromě práce se ještě věnuje rodině a vychovává sedmiletého syna.
Přesto patří k nejúspěšnějším zlínským atletkám. Když běží osmistovku, nechává obvykle mladší soupeřky daleko za sebou. Dokonce splnila přísné nominační limity a reprezentovala Česko na halovém mistrovství Evropy, které se v březnu konalo v Bělěhradu.
Zajímavostí je i fakt, že jí trenéra dělá její manžel Martin Hála, také učitel tělocviku. „Kdyby manžel nebyl zároveň mým trenérem, asi by to nešlo. Moc jiných mužů by to netolerovalo. Vše jsou to naše společné úspěchy, jeho trenérské a mé závodnické,“ říká Kateřina Hálová.
Jaký to byl pocit, když jste mohla Česko reprezentovat v Bělehradu?
Byla to pro mě odměna a zadostiučinění za to, co vše pro atletiku dělám a obětuji. Já i celé rodina. Měla jsem z toho krásný pocit a výborně jsem si tu atmosféru užila. Už jen to, že jsem splnila nominační limit, pro mě byl opravdu velký úspěch.
Srpnové mistrovství světa v atletice v Londýně se blíží. Nemáte tajné přání dostat se i tam?
Evropský halový šampionát mě nakopl hodně, to je pravda. Už roky před tím jsem přemýšlela, že bych s atletikou skončila. Teď mám v tréninku velkou motivaci. Usiluji o účast na evropském poháru družstev, ale mistrovství světa, to je pro mě hodně vzdálený cíl. Ovšem za dva roky je další mistrovství Evropy v hale, za rok zase další venkovní mistrovství Evropy. Tak uvidíme.
A vaše rodinné cíle?
Starat se o syna, aby byl z nás byl nejlepší sportovec a zároveň se dobře učil. Věnovat se mu a vynahradit mu ty chvilky, kdy na mě musí čekat na stadionu.
Je obdivuhodné, jak zvládáte rodinu, práci a atletiku na vrcholové sportovní úrovni.
Pomáhají mi přátelé, rodina, manžel. Čas na běhání si vždy nějak najdu, horší je to s únavou. Pak nemám energii na nic dalšího. Ale dá se to zvládnout. Ovšem přiznávám, že je trochu demotivující, když si představím, že v tuto chvíli na sobě všechny mé soupeřky pracují někde v teple třeba v Africe a já tady musím čekat na příhodné povětrnostní podmínky, abych vůbec mohla trénovat. Ale dokážu to zvládnout a to je na tom to nejlepší.
Vaše cesta k atletice nebyla přímá. Nejprve jste závodně plavala a až později jste se dala na atletiku…
Plavání pořád využívám při kondiční přípravě, když si chci šetřit nohy, takže jsem se ho úplně nevzdala. Občas si i zazávodím. I když se to nezdá, mají běh i plavání ledacos společného, je to aerobní aktivita podobného charakteru. Samozřejmě je rozdíl v zátěži na ruce a nohy.
Dnes existuje spousta různých nových atraktivních sportů. Kdybyste měla poradit rodičům, proč dát děti právě na atletiku?
Nejvyšším kladem u jakéhokoliv sportu je to, že si děti vytvoří díky tréninkům pravidelný režim. Musí si najít čas na přípravu, učí se s časem hospodařit a nemají příležitost zahálet. Ale říct, jestli je lepší atletika nebo plavání nebo něco jiného, to nemůžu. Sama mám ráda oba sporty. Každopádně atletika je sport dostupný pro všechny. Běhat může každý a dokonce i v pozdějším věku. Je i spousta starších lidí, které uvidíte běhat po stezkách kolem řeky.
Dnes je běh velmi trendy sportem. Různé půlmaratony a podobné závody se těší velké popularitě. Účastníte se těchto akcí?
Občas ano, absolvovala jsem například loni na podzim noční běh v Holešově. Líbí se mi atmosféra, která tam panuje. Všichni se nějakým způsobem hecují a povzbuzují, ale nakonec je vlastně jedno, kdo vyhraje, základem je zúčastnit se. Je to i dobrá společenská příležitost setkávat se s lidmi na sportovních akcích a ne po hospodách.
Jaké má atletika ve Zlíně podmínky?
Velká změna přišla před pár lety. Po mnoha desetiletích, kdy jsme měli škvárový ovál, teď máme konečně tartanový. To je velký posun.
Na Stadionu mládeže vás stále kontroluje pohled Emila Zátopka, i když je jen z bronzu.
To je opravdu velká motivace. Socha na Stadionu mládeže se mi moc líbí. Když jdete po Hradské ulici, tak máte pocit, jakoby právě běžel po stadionu. Je to výborné. Myslím si, že Emil Zátopek je velký vzor pro všechny sportovce.
Běháte osmistovku a čtyři sta metrů překážek. Co máte raději?
Jednoznačně překážky, i když mě manžel víc tlačí do osmistovky, kde mám lepší výsledky. Překážky mě ale baví víc a i trénink je u nich zajímavější. Člověk víc pracuje hlavou, přemýšlí, počítá si kroky. Bez překážek to prostě není tak zábavné. Letos v létě se víc zaměříme na osmistovku a uvidíme, co bude příští rok. Třeba přijde čas zase na překážky.
Snad to není u dámy netaktní dotaz, ale do jakého věku se dá takhle závodně běhat?
To teprve uvidíme. Nezačala jsem s atletikou jako ostatní děvčata už na základní škole, ale později. Mají proto naběháno mnohem víc let než já. Mám za sebou jen deset let atletiky a do toho skoro dvouletou mateřskou přestávku, moje tělo není až tak opotřebované. Samozřejmě na sebe musíte být opatrnější a předcházet zraněním. Regenerace a hojení ran není tak hladké, jako ve dvaceti. Takže mám během sezony zákaz lyžovat, jezdit na kole i jiné rizikové věci. Člověk musí atletice obětovat spoustu věcí.
