Zlínští basketbalisté si užívají vydařenou sezonu. Usadili se na čele tabulky moravské části první ligy a pošilhávají dokonce po nejvyšší soutěži. Za úctyhodnými výsledky stojí pardubický rodák Jaroslav Kotala, který je trenérem mužského týmu a šéfem zlínského basketbalového klubu. A nově také ředitelem Sportovních klubů Zlín, které sdružují tisíce zlínských sportovců z nejrůznějších oddílů.
Zlínskému basketbalu se v této sezoně mimořádně daří. Mužský tým se drží na špici první ligy. Čím to je?
V první řadě je to penězi.
Penězi? Myslíte sponzory?
Ano. Stojí za tím především spousta drobných sponzorů. Sehnat mecenáše, který vám dá příspěvek sto tisíc na rok, to je dnes obrovský problém. Pokud nemáte osobní vazby na firmy, tak to prakticky nejde.
Přece to ale není jen v penězích…
Jsme krajské město, máme jednu z nejhezčích hal v republice a je škoda takový potenciál nevyužít. Logika věci je jasná, čím lépe se vám v sezoně daří, tím více diváků na vás přijde. V posledních letech se nám moc nedařilo tento náš stánek naplnit, a tak jsem si minulý rok řekl, že už toho bylo dost. Hrát soutěž jen proto, abychom ji hráli, neposunovat se nikam dál, to mě nebaví. Tato hala vybízí k lepší soutěži a atraktivním zápasům. Věděl jsem, že základ je v penězích, že je třeba zajistit rozpočet na sezonu. Mou povinností předsedy klubu je tyto peníze zajistit. Teprve když je neseženu, budu dál brečet, že se nám nedaří. Naštěstí nám nemalými prostředky pomáhá město a také kraj, z jejich prostředků můžeme kompletně zajistit fungování oddílů dětí a mládeže. Sponzorské peníze se díky tomu dají využít na mužskou složku, která je výkladní skříní našeho klubu.
Daří se vám uplatnit v ligovém týmu zlínské odchovance?
Základem našeho klubu jsou Zlíňáci, tři čtyři kluci do základní rotace. Konkurenceschopný tým ale neposkládáte jen z odchovanců, toho není schopný nikdo, snad vyjma extraligové Opavy. Potřebujete ještě další špičkové hráče. Podařilo se nám v přivést Jardu Prášila a Tomáše Vošlajera. Těsně před soutěží jsme se navíc domluvili s klubem mmcité Brno, který má dostatek hráčů, aby nám dva tři z nich vypomohli. Nesedí jen na lavičce extraligy a mohou se rozehrávat v první lize ve Zlíně. Po dlouhé době se nám daří tým velice dobře poskládat. Když divák jde na nějaký sport, chce vidět kvalitu. Když několik let stagnujete a na zápasy chodí patnáct fanoušků, není to ono. Naše výkony musí být takové, abychom diváky oslovili. A myslím si, že se nám to daří. Na zápasech tu v průměru bývá i dvě stě lidí a výsledky jsou velmi slušné. Momentálně jsme na prvním místě v nadstavbové části play off a půjdeme do kříže s českou skupinou. Naším cílem je finálová čtyřka.
Pomýšlíte na nejvyšší soutěž?
Nejvyšší soutěž je snem mnoha generací ve Zlíně. Byl bych blázen a lhář, kdybych řekl, že na ni nepomýšlíme. Zlín je město sportu. To není žádné klišé, ale skutečnost. Věřím tomu, že v konkurenci fotbalu, volejbalu, házené, florbalu a samozřejmě hokeje by měl své místo i vrcholový basketbal. A tribuna by praskala ve švech. Přece jen je to o úroveň vyšší hra a týmy jako Nymburk, Pardubice, Opava, Děčín, Kolín nebo Prostějov by určitě přilákaly spoustu lidí. Je třeba ale zdůraznit, že je to naprosto jednoznačně otázka peněz. Potřebovali bychom minimálně milion navíc. Museli bychom angažovat Američany, protože bez nich dnes vrcholový basketbal neobejde. V nejvyšší soutěži jsou všechny týmy, vyjma Děčína a Opavy, postavené na zahraničních hráčích.
Dalším možným řešením je prosadit přímý postup a sestup bez baráže. A třetí variantou, kterou zvažuje Česká basketbalová federace, je rozšíření Národní basketbalové ligy o dva týmy na 14 celků. Uvidíme, jak se k tomuto návrhu na jaře postaví valná hromada. Nejžhavějšími adepty na postup jsou Zlín, Hradec Králové, možná Olomouc a Plzeň. Otázkou také je, jestli se liga rozšíří už v roce 2017 nebo až od další sezony.
Basketbal je sportem vysokoškoláků. Nemáte potíže s odchodem mladých hráčů ze Zlína, za studiem nebo za prací?
Ukažte mi ve Zlíně sport, který se s tím nepotýká. Existují naštěstí některé spřátelené kluby, kde studenti přes týden trénují, ale na víkendy se vrací a zapojují se do našeho týmu. Máme řadu hráčů ze sportovního gymnázia a po maturitě většina z nich zamíří na vysokou školu zaměřenou na sport. A ta ve Zlíně chybí. Jsem přesvědčený, že kdyby se ve Zlíně dal studovat sportovní management, spousta hráčů by nám zůstala a neodcházeli by jinam. Naopak by sem přicházeli noví studenti, kteří by pomohli povznést zlínský sport. Toto město by si zasloužilo mít na akademické půdě jeden nebo dva sportovní obory. Ne všichni mohou být ekonomové, matematici nebo zkoumat polymery. Je škoda, že spousta generací odešla a spousta jich ještě třeba odejde, než si to uvědomíme.
V hale Zelené organizujete sportovní programy pro školky. Zaznamenali jste díky tomu mezi dětmi zvýšený zájem o basketbal?
Myšlenku sportování dětí z mateřských škol jsme začali zavádět do praxe před čtyřmi lety. Byla škoda, že tak pěkná hala byla během dopoledne málo využívaná. Říkali jsme si také, že je dobré přivést děti ke sportu co nejdříve. V deseti nebo jedenácti už může být pozdě.
Začali jsme se čtyřmi školkami, dnes jich k nám chodí zhruba deset. Nehrajeme s nimi basketbal, to by ani s tak malými caparty dost dobře nešlo. Kromě malých basketbalových a volejbalových míčů používáme při cvičení tenisáky, lavičky, někdy nepoužijeme balon vůbec. Učíme děti třeba atletický krok.
Vytáhli jsme je zkrátka ze školky do prostředí, které dosud neznaly, dali jsme jim možnost vyzkoušet si, co sport obnáší. Samozřejmě jim pak nabízíme možnost pokračovat v našem klubu. Ale nezáleží nám vlastně na tom, jestli skončí u basketbalu, nebo se budou dál věnovat fotbalu či volejbalu. Hlavně aby se nadchly pro sport.
Jak děti reagují?
Učitelky se diví, jak nás ta děcka poslouchají. Hlas trenéra na ně působí úplně jinak, než ženský hlas, který slyší každý den ve školce. Je to pro děti obrovský impuls, reagují na písknutí, povely, makají. Největší úspěch pro mě je, když sem přijde brečící dítě, které nechce cvičit, stydí se. Nakonec ale přece jen začne, nadchne se, pokaždé se k nám těší a skotačí tady. To je ta největší pecka, když vidíte, jak se vám je daří zapojit a rozpohybovat.
Pocházíte z Pardubic. Co vás přivedlo do Zlína?
Moje krásná žena. V době, kdy byl internet ještě v plenkách, natrefil jsem kdesi na síti na její fotografii. Moc se mi líbila, tak jsem si našel kontakt a napsal jí. Za týden jsem za ní jel do Zlína. A pak jsem jezdil stále častěji. Rok na to jsem už ve Zlíně bydlel. A stejně jako v Pardubicích jsem i tady propadnul basketbalu.
Foto: Milan Mikšík
Rozhovor ke stažení v pdf najdete zde: