Malenovický podnikatel Radim Hrubý má pověst člověka, který rád jde proti proudu. Když se před pár lety začala hlásit ekonomická krize, nezalekl se, ale naopak postavení své firmy VLW dovedl ještě více upevnit. Proslul ironickými pomníky byrokratům a letos nechal vztyčit u hradu Malenovice sochu kontroverzního šlechtice Jaroslava Šterneberka.
Firmu VLW jste založil před jednadvaceti lety. Co vás k tomu vedlo?
Průmysl ve zlínském regionu tehdy pomalu umíral a jediné, co tu ve větším rozsahu zůstalo, bylo stavebnictví. Působily zde velké firmy s dlouhou tradicí, jako PSG, Pozemní stavitelství, Zlínstav, Manag a vedle toho ještě více nově vzniklých menších firem. Stavební průmysl tady jako jeden z mála bez větších problémů celou tu dobu funguje a troufám si říct, že dnes je to nejsilnější zlínský sektor. Proto jsme se před jednadvaceti lety pustili do této branže a od první chvíle se profilovali jako prodejna, půjčovna a servis techniky pro stavební firmy.
Jak se vás dotkla ekonomická krize po roce 2008?
Před sedmi lety, když se začala hlásit globální krize, tak jsem si řekl, že se nesmíme bát a naopak je čas jít do útoku. Investovali jsme do nákupu větších strojů, ať už jsou to bagry, přepravní stroje, dampry, válce, prostě vše potřebné pro zemní práce. Vyšlo nám to, žádnou krizi jsme nezaznamenali. Naopak, naše obraty se během pěti let zdvojnásobily a i nadále to vypadá velice dobře. Už před dvaceti lety jsme si dali cíl být maximálně seriózní, což se nám daří dodneška. Od prestižní agentury Bisnode jsme získali nejvyšší hodnocení AAA Excelent. Roste i počet lidí, kteří u nás pracují. Nyní je jich přes čtyřicet.
Jste tedy jen půjčovna a samotné práce neprovádíte?
Provádíme, ale jen ve velmi omezeném množství. Jsou půjčovny, které slouží koncovým zákazníkům, běžným obyvatelům. My jsme od počátku zaměřeni na největší průmyslovou klientelu. Původně jsme půjčovali především stroje bez obsluhy, ale naši zákazníci, jako jsou společnosti Eurovia, Strabag nebo Porr, požadovali půjčovnu i s obsluhou. Pošleme jim tedy plně funkční stroj s řidičem i naftou, ale práci už si dirigují mistři z dané firmy. Samotné stavební zakázky téměř vůbec neděláme. Ještě ani jednou jsme se nehlásili do nějakého výběrového řízení. Půjčovna prostě musí být loajální vůči všem potenciálním zákazníkům a nesmí jim konkurovat. Kdybychom proti sobě šli ve výběrovém řízení, bylo by to špatně. Výjimečně působíme jako subdodavatelé, například loni jsme se hodně angažovali v parku Komenského. Veškeré terénní úpravy, zpevněné plochy, krásná práce.
Váš areál v Malenovicích dříve hostil velké kulturní akce, například hudební festival Zlínský Woodstock. Proč už je nepořádáte?
To je pro mě velmi smutná kapitola. Ale od začátku… Řekl jsem si, že firemní areál v malenovickém podhradí je urbanisticky a historicky velmi zajímavé místo a bylo dobré zvát sem lidi, aby z něj neměla užitek jen firma. Vznikla dvanáct let trvající tradice hudebních akcí, bývalo jich několik za sezonu. Jsme na to plně vybavení – pódia, lavičky, záchody. Večerní produkce po desáté hodině ale jeden obyvatel v okolí nesl s nelibostí, takže jsme pořádání hudebních produkcí utlumili. Nyní tu tradičně probíhá velký šermířský festival Zkřížené meče, s panem Ivo Urbanem také pořádáme dětské folklorní festivaly. Tyto akce jsou určeny hlavně dětem, proto riziko nočního rušení nehrozí.
Takže kvůli jedinému stěžovateli zanikly dlouholeté zlínské festivaly?
Přesně tak. Tradice by se takto narušovat neměly, spíše by se měly rozvíjet a zlepšovat. Jak říkám, je to trochu smutný ústup z mých plánů na oživení malenovického podhradí.
Ve vašem areálu se konala i studentská sochařská sympozia…
Mladí umělci nerušili noční klid a dělali hezká díla z kamene. Přišli jsme ale o spolupořadatele a uměleckého garanta Milana Handla, který sympozia zaštiťoval a před několika lety tragicky zahynul. Bez něj jsem pokračovat nechtěl. Ale když už jsme u soch… Jednoho z někdejších účastníků sympozia, mladého sochaře Matěje Bednaříka, jsem požádal, aby vytvořil sochu posledního Šternberka Jaroslava. Postavili jsme ji před malenovickým hradem, kde bývalo sídlo zdejšího šternberského panství.
Proč právě Jaroslav Šternberk? Nebyl to přece žádný vzor ctnosti…
Jaroslav Šternberk byl český šlechtic, který se za války odmítl přihlásit k německé národnosti a spolčit se s nacistickým režimem. Už za protektorátu tak přišel o majetky a v roce 1943 zemřel. Definitivně pak byly šternberské nemovitosti vyvlastněny po válce Benešovými dekrety. Jeho příběh mi trochu připomíná osud Jana Antonína Bati, který se u nás po válce stal de facto odsouzeným kriminálníkem, ale pak byl soudně rehabilitován a dnes mu stavíme pomníky. Po lidské stránce byl ovšem Jaroslav Šternberk Baťovým protipólem. Měl rád ženskou krásu, holdoval alkoholu a jiným požitkům. Zemřel vcelku mladý na cirhózu jater. Sochařské výtvory, které jsem inicioval, měly vždy poněkud provokativní náboj a z tohoto pohledu byl poslední malenovický Šternberk předurčen k tomu, aby mu byla postavena socha.
Je vidět, že vám malenovické podhradí přirostlo k srdci, a děláte hodně pro to, aby vypadalo lépe…
Vnímám to jako svou povinnost. Dnes je velmi módní, že se firmy ohání programy společenské zodpovědnosti, podporují charitativní projekty a podobně. To samozřejmě děláme také. A bez zbytečného halasu. Zaměřujeme se ale hlavně na své nejbližší okolí. Už řadu let kultivujeme v mezích možností prostor malenovického podhradí. Celé Malenovice za poslední roky vykvetly. Máme cyklostezku podél břehu řeky, novou čtyřproudou silnici I/49, velkoryse rekonstruované centrum starých Malenovic, hezky uklizené sídliště a i silnice mezi rodinnými domy jsou zčásti opravené. S tím kontrastuje neutěšený stav prostoru pod hradem, který považuji z hlediska historického významu za jedno z urbanisticky nejhodnotnějších míst moderního Zlína. Kvůli restituci, která se táhla až do roku 2013, se tady neudělalo téměř nic a podhradí pustlo.
Letos v listopadu uplynulo šestadvacet let od pádu komunistického režimu, jak se za tu dobu podle vás Zlín proměnil?
Zlín je specifické město. Máme díky naší dynamické historií dané příliš velké nároky. V první polovině dvacátého století vyrostla za pár let bezvýznamná vesnice v moderní město, průmyslové centrum světového významu. I během socialistické éry tady vznikaly velké investiční projekty, postavila se tu například rozlehlá sídliště. Za posledních 25 let ale nic podobného nebylo. Město se zaměřuje na základní údržbu. Opravují se chodníky a silnice, vznikají nové autobusové zastávky, vysazují se stromy. To vše je okamžitě vidět a obyvatelé z toho mají radost. Ale o nějakém výraznějším rozvoji města se rozhodně nedá mluvit. Pozitivně působí snad jen vytvoření kraje se spoustou pracovních míst a také vznik univerzity, která patří k nejsilnějším investorům. Budovy, které v posledních letech postavila, jsou nepřehlédnutelné. Zlín se stal městem školství, úřadů a kultury. Symbolem je osud 21. budovy. Centrum celosvětového baťovského průmyslového impéria zaplnily stovky úředníků, kteří k hospodářskému rozvoji nijak zvlášť nepřispívají.
Co by se tedy ve Zlíně ještě mělo změnit?
Krajské město plní mnoho funkcí nejen pro své obyvatele, ale i pro nejbližší okolí a vzdálenější region. A tady vidím velké rezervy. Kulturní oblast považuji za stoprocentně naplněnou. Máme konsolidovanou kvalitní divadelní scénu, filharmonii, jejíž vyprodané koncerty v Kongresovém centru a úspěchy se světovými sólisty považuji za malý zázrak. Je tu nový Baťův institut s knihovnou a muzeem. V oblasti školství je vidět obrovský posun díky univerzitě. Jako podnikatel ve stavební branži ale musím konstatovat, že absolutně chybí učňovské školství. Sám jsem se snažil obcházet školy a přemlouvat je, aby otevřeli alespoň jednou za pět let učební obor obsluha stavebních strojů. Marně. Přitom jde o poměrně atraktivní zaměstnání. Nelozíte v mrazu a vedru po lešení, ale obsluhujete moderní sofistikované stroje plné elektroniky. Dříve učňovské školství platila jednotlivá ministerstva, dnes ale firmy nemají na to, aby si své učně samy vychovávaly. V kritičtějším duchu můžeme pokračovat u tématu dopravy. Pozitivně je třeba ohodnotit napojení Zlína na dálnici a opravu silnice I/49. Co se týká pravobřežní komunikace, myslím si, že žádnou drahou silnici dálničního typu s mimoúrovňovým křížením tady nepotřebujeme. Stačí komfortní dvouproudá cesta s normálními křižovatkami. Bojím se plánovaného zkapacitnění železniční tratě. Děsí mě, že kvůli překladišti kontejnerů v Lípě bude Zlín necitlivě rozdělený na dvě poloviny.
Mluvíte hlavně o dopravě a vzdělávání. Co ale ekonomika jako taková?
Mrzuté je, že jsme přišli o téměř veškerý průmysl. S velkou nelibostí také sleduji, že kromě průmyslu i většina obchodního a bankovního sektoru padla do rukou zahraničních firem. Ty sice dávají zaměstnaní lidem, ale nebudují náš region tak, jako to bylo v dobách Baťových a do velké míry i za minulého režimu, kdy se při stavbě nového podniku automaticky stavěla i sídliště a další infrastruktura. Jejich hlavní snahou je maximalizovat zisk a odvádět jej do zahraničí.
Často kritizujete byrokracii, že dusí občany a podnikání. Dokonce jste nechal zhotovit dvě ironické sochy na toto téma…
Nesmíme živnostníkům házet klacky pod nohy nesmyslnou legislativou, zbytečnou byrokracii je třeba co nejvíc eliminovat. Malé a střední firmy musíme podporovat, v nich dnes vidím největší naději. Nespoléhat se na průmyslové zóny a velké zahraniční investory, kteří naše peníze přesouvají do ciziny. Je třeba se vrátit k lokální výrobě. Nemusíme pro příklady chodit daleko. V malenovickém podhradí funguje minipivovar Zlínský švec, který vyrábí kvalitní lokální produkt a dává práci stále více lidem. Jistě, jejich zaměstnance zatím spočítáte na prstech dvou rukou, ale čím víc takových živnostníků bude, tím víc pracovních míst budou generovat. Nakonec se z takové firmy může vyvinout velmi dobře fungující podnik, stejný osud ostatně měla i naše společnost VLW.
Kdo je Radim Hrubý
V roce 1994 založil firmu VLW, která sídlí v Malenovicích. Prodává a pronajímá stavební techniku. Zpočátku se jednalo o drobnější stroje, ale od roku 2008 se specializuje na bagry a větší mechanizmy. Už 15 let zvelebuje malenovické podhradí, které vnímá jako historický protipól funkcionalistickému Zlínu. V areálu firmy VLW pořádá kulturní akce a od loňského roku přes něj projíždí jeden z nejatraktivnějších úseků Barum Rally.