Restaurátorka Pavla Hradilová dává nový život starým věcem

Pavla Hradilová mnoho let pracovala ve zlínském muzeu, kde dávala nový život starým věcem. S historií se každodenně potkává dodnes, ať už při opravách soch, díky své lásce k historickým kostýmům nebo při sbírání starých hraček. Část její sbírky je teď k vidění na hravém Festivalu IQ Play, který se koná ve třetím patře zlínského zámku.

SAMSUNG CAMERA PICTURES

Jak jste se dostala ke sbírání hraček?

Celý život jsem pracovala v muzeu a tam se člověk každý den setkává s historickými předměty. Historie vždy byla má láska. Vlastně nejsem pravým sběratelem. Povoláním jsem konzervátorka a restaurátorka. Hračky a historické předměty opravuji a díky tomu se mi dostávají do rukou. A tímto způsobem se začala vytvářet má sbírka, i když nejsem cílený sběratel, spíš milovník historických věcí. Překvapuje mě a dělá mi radost, když o ně vystavovatelé mají zájem. Všechno to ale začalo historickými oděvy.

Ano, ve starých šatech vás mohou lidé dokonce občas zahlédnout…

Na jednu akci jsme se kdysi oblékli do historických kostýmů, které se nám podařilo zapůjčit. Tak se nám to zalíbilo, že jsme to začali dělat pravidelně a rozvinuli jsme spolupráci s luhačovickým okrašlovacím spolkem Calma. Od toho se začaly odvíjet další věci. Dělala jsem v Otrokovicích výstavu historických oděvů, krejčovských a ševcovských dílen, která měla velký ohlas. Pak mě oslovilo muzeum v Záhlinicích, kde jsme na vánočně laděné výstavě kromě oděvů vystavili také kočárky ze sbírky Marie Václavíkové z Otrokovic. A celou výstavu jsme doplnili hračkami. Ty jsem sehnala od různých přátel, něco jsem měla doma, vytáhla jsem staré rodinné poklady. Už je to osm let a sbírka se postupně rozrůstá. Lidé mi nosí, co najdou třeba na půdě.

Zmínila jste akce spolku Calma v Luhačovicích, ty už jsou celkem proslulé. Kloboukový den se už ale koná i ve Zlíně, na něm se také podílíte?

V Luhačovicích se zaměřují především na období konce devatenáctého století a secesi, souvisí to s Marií Calma Veselou, což byla tehdejší spisovatelka a manželka ředitele lázní doktora Františka Veselého. Nám se ovšem zalíbilo spíše období baroka a rokoka, spolupracujeme i s holešovským zámkem, na začátku a konci sezony chodíme na jejich akcích v těchto oděvech. Účastnily jsme se i rekonstrukcí bitev a dobývání hradů jako markytánky. A začali jsme účinkovat také na Kloboukovém dni ve Zlíně, ten letošní se uskuteční v září.

Není poněkud nepohodlné nosit takové šaty?

Naopak. Chodit v krásných šatech je opravdu příjemný pocit. To není jako dnešní móda, kdy všichni včetně žen nosí kalhoty. Na sukně a šaty zapomínáme. V historickém kostýmu jste úplně jiná. Nejenže vypadáte jinak, ale také se musíte chovat jinak. Proměníte se v opravdovou dámu, protože máte klobouk, rukavičky, krásné boty a šaty. A nejsou mezi námi jen ženy, jezdí s námi i muži. Jejich oděvy jsou ale náročnější, protože je v nich je horko. Mají košili, vestu, sako, na něm kabát či svrchník a na hlavě cylindr.

hradilova Klobouková přehlídka , září 2014.

Co vás čeká v nejbližší době?

Čeká nás výročí Sissi, manželky císaře Františka Josefa I. Koncem dubna zamíříme v našich kostýmech do Vídně. Spolek Calma a další přátelé. Vypravíme celý autobus, moc se těšíme a už dáváme dohromady vybavení. Jsem zvědavá, jak tam pochodíme.

Oděvy, které nosíte, jsou repliky? Máte i nějaké původní?

Původní kostýmy mám z dvacátých, třicátých, čtyřicátých a padesátých let 20. století. Staršího oblečení se nezachovalo mnoho, protože bylo zvykem šaty přešívat a každá látka se využila několikrát. Daleko víc se šetřilo s materiálem. Když šiju dobové kostýmy, snažím se získávat historické látky různým způsobem, takové samety a krajky dnes seženete jen velmi omezeně. Přes internetové aukce nebo třeba i z charitativních sbírek v Anglii. To platí i pro staré doplňky, vějíře a hračky.

Zpátky k hračkám, které z vaší sbírky jsou nejvzácnější?

Na výstavce na zámku je bohužel neuvidíte, protože tam nejsou uzamykatelné vitríny a lidé jsou nenechaví. Jsou to staré panenky s porcelánovými hlavičkami, které jsou hodně náročné na údržbu a těžko je opravíte, když se poškodí. Potom jsou to úžasné mechanické hračky ze třicátých let a také staré knížky nebo malé kočárky pro panenky.

Na výstavě v Alternativě v Kolektivním domě byla k vidění i spousta krásných kočárků pro děti, ty nejsou vaše?

Byly zapůjčené od paní Marie Václavíkové z Otrokovic. Stále má problém svou rozsáhlou sbírku uskladnit a hledá místo, kde by bylo možné tyto kočárky trvale vystavit. Zatím se jí to bohužel nedaří. Já sama mám jen dva historické kočárky.

Ve zlínském muzeu jste dlouho pracovala jako restaurátorka. Co zajímavého vám prošlo rukama?

Když jsem nastoupila v roce 1969 do muzea, nebyly tam ještě žádné specializace, začínala jsem archeologií a etnografií. Postupem času jsem prošla různými kurzy zaměřenými na restaurátorství, o restaurátory tehdy byla v muzeích velká nouze. Když jsme přebírali sbírky Obuvnického muzea, které do té doby fungovalo pod podnikem Svit, zpracovávala jsem veškeré sbírkové fondy obuvi. Byl to symbolický návrat, kruh se uzavřel, protože můj otec byl obuvnický modelář a do rukou se mi dostaly i boty, pod kterými byl podepsán.

Takže obuvnickou sbírku znáte jako své boty…

Byla to zajímavá práce, v obuvnické sbírce jsou velmi speciální kousky, například unikátní japonská nebo čínská obuv. Ta je v podstatě vyrobena z papíru a hedvábí, velice citlivých materiálů, které se mohou snadno rozpadnout. Většina obuvnické sbírky je ale pochopitelně z kůže. A to byl problém. Kůže se ošetřovala běžnými prostředky z drogerií, které jí spíš škodily. Pozoruhodnou zkušeností pro mě tak byla spolupráce s laboratořemi otrokovické Tomy, kde vyvinuli perfektní přípravky na restaurování kůží. Do té doby si s kůží v žádném muzeu nevěděli rady. Díky tomu, že se u nás vyvinula tato metoda, mě oslovili ze Slovenska, abych restaurovala obuv nalezenou v hrobkách na Oravském hradě. Stejnou práci jsem pak dělala v Mikulově s obuví z ditrichštejnské hrobky. Dodnes jsou tam ty boty vystavené.

Vím, že opravujete také sochy.

Podařilo se mi získat i licenci na restaurování kamene a zabývám se teď hlavně restaurováním kamenných soch a staveb. Oslovují nás farnosti, obce a podobně. Pracovali jsme na soše svatého Donáta na zlínském náměstí nebo na svatém Janu Nepomuckém, který je za divadlem. Další zajímavou prací byla loňská oprava věže tlumačovského kostela. Byli jsme na lešení třicet metrů nad zemí. Hlavně člověk nesmí dole nic zapomenout, představte si se pro to pak vracet dolů…

Za zmínku stojí také velký obraz Zlína, který dnes visí ve vstupní hale ve třetí etáži budovy 21 poblíž  vchodu na podatelnu finančního úřadu. Původně to byla opona jednoho zlínského divadelního spolku, vznikl z ní obraz pro krajský úřad. Všimněte si ho, až tam ponesete daňové přiznání.