Piloti závodních vozů se na soutěžích vždy těší velkému zájmu fanoušků. Hluboko v jejich stínu zůstávají obvykle navigátoři, po kterých chce autogram jen málokdo. A zvlášť, když je tím jezdcem tak půvabná žena, jako je zpěvačka Olga Lounová. Své o tom může vyprávět její spolujezdec, Zlíňák Richard Nesvadba.
Vyrážíte letos s Olgou Lounovou opět na trasu Barum Czech Rally?
Máme startovní číslo 107. Jako posádka jedeme Barumku potřetí. Jinak celkově společně absolvujeme čtvrtou sezonu. Loni jsme bohužel skončili dva kilometry před koncem poslední erzety na střeše v pískovně ve Žlutavách. Chtěli jsme vyhrát dámský pohár, a tak jsme jeli hodně ostře a soutěžili s Bulharkou Jekatěrinou Stratievou, která nakonec Barumku mezi ženami vyhrála.
Byla to dramatické okamžiky?
Zapadli jsme tam tak nešikovně, že auto skončilo na střeše, já jsem měl na své straně dveře zablokované haldou betonových panelů a Olina hromadou dřevěných pražců. Diváci museli pražce odtáhnout, abychom se z auta vůbec dostali. Zranění ale nebyla žádná. Nepočítám samozřejmě nějaké drobné oděrky, naraženou ruku nebo nohu. Vylezli jsme z toho prostě celí.
Zažil jsi v kariéře i jiné karamboly?
Za těch dvacet let závodění už jsem samozřejmě pár havárií zažil. Vždycky se mi naštěstí podařilo z auta vylézt po svých. Před dvěma roky jsme s Olgou v Semetíně vletěli do lesa, ale hned druhý den jsme v závodě pokračovali. S Karlem Trojanem jsme v Českém Krumlově skoro spadli z mostu, s Patrikem Rujbrem jsme zase měli havárii v Rakousku, kde jsme na šotolinové rallye sjeli do lesa, překulili se přes střechu a zůstali na boku zapříčení o strom.
Barum Rally loni nějak nedopadla… Jak jste si vedli v jiných závodech?
Kromě Českého Krumlova jsme jeli prakticky celé mistrovství republiky. A až na Barumku jsme jeli dobře. Musím Olgu pochválit. Bylo vidět, jak se během sezony zlepšuje. Kdyby se tomu mohla věnovat naplno, častěji jsme tránovali a závodili, tak by měla velice slušné výsledky.
Jak ses dostal do jezdeckého tandemu s Olgou?
Dal nás dohromady kamarád, jezdec Jaromír Tomaštík, který zařídil, že jsme se s Olgou potkali. Sedli jsme si a už čtyři roky naše spolupráce dobře funguje.
Olga Lounová je jistě skvělá zpěvačka, ale jaká je to jezdkyně a společnice v autě?
Olga je samozřejmě velká osobnost. A jako pilotka? Klobouk dolů, spousta chlapů by měla problém se s naším Mitsubishi vůbec rozjet. Navíc je schopná zvládat i krizové situace, které mohou za volantem nastat. Jistě, zaznamenal jsem i nějaké uštěpačné komentáře na její adresu. Ale doporučil bych všem těm kritickým komentátorům, ať si sami na závod vydělají, sednou do auta a zkusí si to.
Kolegové se snad dívají špatně na to, že jezdíš se ženou?
Někteří mě obdivují, že si vedle ní vůbec sednu. Ale to jim vyvracím, není to zdaleka tak hrozné. Naopak. A jiní? Ti mi zase závidí, že s Olgou můžu jet.
Díky Olze Lounové ses spřátelil i se zpěvákem Danielem Landou, který loni také závodil na Barumce…
Letos nepojede. A kdy pojede znovu, těžko říci. Trávili jsme spolu na závodech hodně času. Dana jsem ale obdivoval jako osobnost už dříve. Je to člověk, který ví, co dělá. Má co říci, nebojí se vyjádřit své názory a neuhýbá.
Stačí ti být jen spolujezdcem? Nemáš chuť chopit se volantu?
Jistě, řídit chce každý. Ale já už jsem si to zkusil. Tři sezony jsem řídil, ale pak jsem zjistil, že na vedlejším sedadle mi bude asi lépe. Prý jsem moc brzy brzdil. Každopádně díky rallye jsem poznal spoustu zajímavých lidí i míst. Splnil jsem si svůj velký dětský sen. Když jsem v roce 1995 ve svých 22 letech začínal závodit s Favoritem, nenapadlo by mě, že u toho vydržím přes dvacet let.
Není v autech napěchovaných elektronikou navigátor vlastně zbytečný?
Určitě ne. Pilot navigátora potřebuje a nejen jeho. S člověkem, se kterým jezdíš, ať už jako pilot nebo spolujezdec, ti to musí klapat. Musíš k němu mít důvěru. Navíc nejde jen o symbiózu posádky, ale i o technické zázemí. Prostě je to týmová hra. Nešlo by to ani bez mechaniků, kteří se o vůz starají. To, že přijede auto do cíle, je výsledek práce celkem širokého týmu lidí. Na to se občas zapomíná.
Jaké byly tvé největší úspěchy?
Nejlepším výsledkem bylo páté místo v absolutním pořadí mistrovství republiky v roce 2003. Jezdil jsem s Karlem Trojanem na Octavii WRC. Ten rok jsme dojeli pátí i na Barum Rally. Byla to poslední sezona, kdy jely vozy WRC. Porazili jsme tehdy i legendárního Tomáše Engeho, což byl cenný skalp. Před námi byl se Škodovkou jen Honza Kopecký, vyhrál Václav Pech s Focusem.
Se kterým autem se ti jelo nejlépe?
Určitě sevŠkodou Octavií WRC. To bylo top auto a bylo skvělé s ním jet. Velmi rád vzpomínám i na Citroen C2 R2 a hlavně na Škodu Felicii Kit Car. To bylo první opravdové „áčko“, se kterým jsem jezdil jako navigátor.
Bez vozů třídy WRC se Barum Rally stala méně atraktivní, ale od té doby se posunula zase dál. Jak se na zlínské závody díváš dnes?
Co se týče mistrovství Evropy, je Barumka jedním z nejlépe zorganizovaných závodů. Ohledně tratí se tu moc nového vymyslet asi nedá. Velkým oživením se v posledních letech staly vozy v kategoriích Super 2000 a později R5. U nás v republice je docela hodně těchto aut i jezdců, co s nimi jezdí.
Komu letos dáváš největší šance na vítězství?
Pojedou zlínští piloti na dobrých vozech, bude tady evropská špička. Jede silný tým Škoda Motorsport s Honzou Kopeckým, který Barumku zná a vyhrál ji už několikrát. Nikdy netipuji, kdo by mohl zvítězit. Záleží na maličkostech. Uděláte na začátku Trojáku jeden defekt a máte po závodě. Než vyměníte pneumatiku, tak ty dvě ztracené minuty v tak silné konkurenci už nemáte šanci smáznout. Takže těžko říci, nechci to vůbec odhadovat.
Jaké máš sportovní plány do budoucna?
Program na několik let dopředu nemám, řešíme to vždy sezonu po sezoně. Každopádně plánuji jezdit rallye i v budoucnu.
Fotografie: Eva Půlová a Michal Vlček