Bylo to jaro velkých nadějí a léto plné hořkého zklamaní. Srpnová okupace a následná normalizace deziluzi pro celou další generaci. 21. srpna 1968 vtrhla do Československa, které začalo prosazovat myšlenky „socialismu s lidskou tváří“, okupační jednotky států Varšavské smlouvy v čele s desítkami tisíc sovětských vojáků.
Do tehdejšího Gottwaldova dorazily první tanky a transportéry až po půlnoci ve čtvrtek 22. srpna. Už 21. srpna ovšem vyšlo zvláštní číslo okresních novin Naše pravda, v němž se zdejší komunistické vedení postavilo za legální představitele Československa, reformní komunisty v čele s Alexandrem Dubčekem.
Zdejší lidé proto příjezd vojenských kolon očekávali. Dobře věděli, co se děje. Okupanty vítaly transparenty a nápisy v ulicích i rozezlení obyvatelé města. Představitelům okresní správy sovětští důstojníci oznámili příjezd jednotek, požadovali prostory pro velitelství a své mužstvo a dožadovali se vyčištění města od protisovětských letáků a nápisů. Odešli s nepořízenou. Okupační vojska se tak potupně utábořila na okraji lesa na Kudlově a u březnické silnice za zimním stadionem.
Podobně jako v jiných městech se po celém městě spontánně objevovaly nejrůznější hesla na domech, obchodech nebo trolejbusech. Všechny odsuzovaly okupaci, burcovaly ruské vojáky k tomu, aby se probrali z propagandistických bludů nebo je rovnou posílaly více či méně slušným způsobem domů. Jedním z center tohoto dění byla čerstvě dokončená divadelní budova naproti kostela.
Odvážní rozhlasáci
Významnou úlohu sehrálo v dramatických srpnových dnech roku 1968 vysílání gottwaldovského okresního rozhlasového studia. Poté, co zcela umlklo celostátní rozhlasové vysílání, podařilo se místním technikům za pomoci spojařů navázat kontakt s vysílačem v Topolné a odtud bylo svobodné necenzurované vysílání místního studia slyšitelné po celé republice a dokonce i v zahraničí. Kvůli utajení se improvizované studio několikrát stěhovalo a vysílalo z provizorních podmínek. Díky několika utajeným přesunům sovětští vojáci zdroj vysílání nenašli. Jedním z úkrytů byla například technická místnost v novostavbě tehdejšího Divadla pracujících, dnešního Městského divadla.
Přímo ve Zlíně dramatické srpnové události sice přinesly bouřlivé emoce, ale žádné oběti na životech. V Praze na Vinohradech nedaleko sídla rozhlasu ovšem hned 21. srpna po zásahu střepinou zemřel Jaroslav Novák, stavbyvedoucí zdejšího podniku Pozemní stavby Gottwaldov.
Postupem času odpor veřejnosti ochaboval. O rok později už bylo reformní křídlo komunistů nadobro zadupáno nastupující normalizační gardou. Na první výročí okupace se noví funkcionáři dobře připravili. Byli připravení příslušníci Veřejné bezpečnosti, tedy policejní složky, ozbrojení komunisté z Lidových milicí a do Gottwaldova přijela kvůli případným nepokojům dokonce i vojenská jednotka z nedaleké Kroměříže.
Nástup normalizace
Během dne 21. srpna 1969 se opravdu na náměstí Práce a kolem obchodního domu Prior scházely skupinky mladých lidí, kteří pokládaly květiny k pomníku T. G. Masaryka, který tu byl v roce 1968 na krátkou dobu opět vztyčen. Do večera se tyto skupinky rozrostly na zhruba dvoutisícový dav demonstrantů, který se vydal na pochod městem.
Čekal na ně už kordon příslušníků veřejné bezpečnosti se psy, posílených o zhruba 170 členů Lidových milicí a vojáky. Při zásahu policisté zadrželi 61 demonstrantů, 26 z nich bylo trestně stíháno. To byl poslední masový projev odporu až do roku 1989.
S normalizací přišly čistky v médiích, kulturních organizacích, podnicích i ve vedení místní komunistické strany. Vše podle potřeb normalizačního režimu Gustava Husáka. S cílem vyčistit veřejné dění od přívrženců reforem a obnovit staré pořádky.
Mezi známé osobnosti, které musely odejít do ústraní a nakonec se živit dokonce i v pomocných dělnických profesích, patřil cestovatel a spisovatel Miroslav Zikmund, etnograf Karel Pavlištík, ředitel Okresní knihovny Radek Lukavský, ředitel Divadla pracujících Alois Lhotský nebo herci Steva Maršálek a Václav Beránek.
Foto: MZA / SOkA Zlín