Ve zlínské házené se tradičně hraje v kategorii minižáků, mladších a starších žáků, mladšího a staršího dorostu a dospělé složky. Tadeáš Mokrejš, kterému je pouhých šestnáct let, se s podporou svého mateřského klubu podařilo nevídané. Na doporučení klubu projít takzvaným postaršením, a mít tak možnost hrát nejen s dorostem, do něhož věkově patří, ale i s dospělými muži. Jaké výzvy to přináší a co je třeba udělat pro to, aby člověk v takovém týmu obstál, prozrazuje Tadeáš v následujícím rozhovoru.
Mohl bys na úvod říct, jak ses k házené dostal?
K házené jsem se dostal, když mi bylo asi osm let. Přivedla mě k ní maminka, která ji kdysi sama hrála. Vyzkoušel jsem i zlínskou hokejovou přípravku, fotbal, karate a potápění, ale vzhledem k tomu, že jsem měl vždycky rád míčové hry a dobře jsem házel, házená u mě zvítězila na celé čáře. Koncem základní školy mě chytila ještě víc a chtěl bych u ní zůstat nejdéle, jak to půjde.
Co je pro tebe v házené největší výzvou? S čím se od počátku potýkáš?
Když jsem s házenou začínal, byl jsem celkem vysoký a neobratný. Z počátku měla moje váha a výška i jisté výhody, v minižácích se hraje na polovičním hřišti a tak pro mě nebyl problém dávat góly z půlky hřiště a kohokoli udržet nebo odstavit od balónu. Házená je hodně o rychlosti a dynamice, celkově o pohybu. Musel jsem tedy upravit životosprávu. Teď, v poslední době, když hraju i za mužskou složku, cítím potřebu hodně zesílit, abych v budoucnu mohl obstát i v soubojích jeden na jednoho. Házená je hodně o fyzické síle, ale také o mentální vyrovnanosti, často musíte zachovat klidnou hlavu a rozvahu. Tomu všemu se s mužskou složkou učím.
Mluvíš o tom, co je největší výzvou pro tebe, ale co myslíš, že je pro házenou nejdůležitější obecně? Tedy kromě nějakého zápalu a chuti…
Je to asi ta dřina. Ochota něco tomu obětovat, chodit pravidelně na tréninky, pracovat na sobě i mimo ně. Zajít si třeba sám od sebe ještě do posilovny, na kolo, zaběhat nebo zaplavat. Právě proto, že víte, že se vám to časem vrátí na hřišti. Volného času mi moc nezbývá, ale tak je to s každým sportem, který chcete dělat naplno a nešidit to.
Jak třeba vypadá tvůj denní režim?
Každý den je téměř stejný. Dopoledne škola, pak doma udělám úkoly, dám si ovesnou kaši na doplnění proteinu a jdu na trénink. Nejnáročnější mám tento rok pátky. Od pěti hodin je trénink se starším dorostem, který trvá hodinu až hodinu a půl, podle toho, jak se to zvládá. Pak jdu na sportovní halu, kde mám trénink s muži. Během toho si maximálně stihnu dát ještě sacharidovou tyčinku. Domů se vracím pozdě večer.
Nebojíš se přetrénování? Kolik takových tréninků za týden stihneš?
Trénink mám vlastně každý den mimo úterý, o víkendu hrajeme zápasy. V pondělí a pátek mám tréninky dva, v tyto dny chodím s dorostem i s muži. Dorostenci trénují odpoledne, mužská složka obvykle v pozdějších hodinách, takže například ve čtvrtek se dostanu domů nejdřív o půl desáté, protože trénink končí v devět hodin. Když mám prostor, snažím se regenerovat, přetrénování se proto nebojím. Už na sobě poznám, kdy si musím odpočinout. Regenerace je důležitá součást každého sportu.
Dříve to bývalo tak, že se trénovalo i dvakrát, třikrát denně…
Záleží asi hlavně na tom, jaký děláte sport, jakou hrajete soutěž a kam chodíte do školy. Někteří spoluhráči navštěvují sportovní třídu na místním gymnáziu, mají tím pádem nějaký trénink navíc, mají výuku propojenou s tréninkem. U mě funguje škola a házená odděleně, já dopolední tréninky nemám. Když přijdou nějaké zápasy nebo třeba turnaj přes týden, tak mi škola vyšla vždycky s uvolněním vstříc. U nás ve škole to vše závisí taky na dobrém prospěchu.
Jak došlo k tomu, že už v šestnácti letech hraješ za dospělou složku? Jaká jsou pro to pravidla?
Věkově spadám ještě do mladšího dorostu, což znamená, že bych měl za mladší dorost hrát. V rámci pravidel soutěže bych mohl chodit hrát i za starší dorost. Abych ale mohl hrát za dospělou mužskou složku, muselo dojít k takzvanému postaršení. Tím jsem se posunul hráčsky o jednu kategorii nahoru. Můžu tedy hrát za starší dorost, ale nově už i za dospělou složku. Naopak už nemůžu hrát za mladší dorost. Pravidla jsou taková, že o postaršení musí za hráče zažádat klub, odsouhlasit to musí i lékař. V mém případě to nijak těžké nebylo, klub si o mé postaršení požádal.
A jaké to je být nejmladší hráčem v mužské házené? Mezi dorosteneckou a mužskou házenou budou asi velké rozdíly…
Jsem šťastný, že jsem už v šestnácti dostal takovou příležitost a že mi trenér věří. Ty rozdíly jsou opravdu velké. Tréninky mužů jsou rychlejší, dynamičtější, jsou hlavně o síle. Jelikož ještě nemám fyzické parametry, abych do hry mohl jít silově, musím to dohánět dynamikou. Také musím být vytrvalejší a rychlejší na nohách. Je to prostě úplně něco jiného, než když hrajete s dorostenci. Chlapi mají daleko víc zkušeností, víc na hřišti přemýšlejí a celkově hra vypadá jinak. Snaží se mě motivovat a postrčit dál. Když jsem dal v zápase svůj první gól, měli obrovskou radost se mnou. Samozřejmě jako nejmladší hráč týmu mám i své povinnosti. Musím věšet dresy, dělat pití, nosit lékárničku, čistit balóny…
Zkušenosti tedy zřejmě musíš dohánět v tréninku. Co děláš jinak? V čem si přidáváš?
Chodím do posilovny a hlavně neflákám tréninky. Před třemi lety jsem měl přes léto i individuální přípravu se Štěpánem Chodilem a Radimem Vašíkem. Radim mi v posilovně ukazuje nějaké základní cviky na zpevnění těla, Štěpán zase techniky na zlepšení dynamiky a vytrvalosti. Čerpám z toho doteďka.
Jak zvládáš hrát proti soupeři, který má dva metry a sto dvacet kilogramů?
Při svých osmdesáti čtyřech kilogramech si na hřišti občas připadám jako papír. Ale zase se to snažím dohánět tou rychlostí. Musím si prostě najít jinou cestu, zatím nemůžu hrát silově. Ne že bych měl strach, ale budí to respekt. Na druhou stranu, když budu rychlejší v obraně, můžu zastavit i toho sto dvacetikilového soupeře. Je to tedy hlavně o způsobu přemýšlení.
Připravuješ se na zápas i nějak mentálně?
Hodně mi pomáhají kluci z týmu. Berou, že jsem nejmladší, a když jsme na hřišti, snaží se mě nějak vyhecovat a podržet, když se mi něco nepovede. Zjistil jsem například, že když mě něco před zápasem naštve, můžu z toho čerpat pro hru. Rozproudí to totiž krev. Jinak je ale dobré nedostat se do stresu a naopak si říct, že na hřišti jsme si všichni jako hráči rovni. Že to, že jsem nejmladší, není hendikep.
Je něco, co tě u těch starších hráčů vyloženě inspiruje?
Asi rozhodovací schopnosti. A také to, že mají házenou natolik zažitou, že podle situace přesně vědí, co udělat. Především v obraně.
Myslíš si, že kromě rozhodovacích schopností je házená sportem, který rozvíjí i nějaké povahové vlastnosti? Pozoruješ během doby, kdy se jí věnuješ, na sobě nějaké změny?
Určitě to člověka mění. Například už když si člověk během letní přípravy sáhne na dno svých fyzických sil. Zjistí, co může a nemůže, kde má rezervy a kde už je hranice, kterou nepřejde. To se taky každým rokem mění. Házená je hlavně týmová hra, takže když se někomu nedaří, je třeba ho podpořit, ne soudit. Donutilo mě to neflákat se. Dneska už to mám natolik zažité, že se těším na každý další trénink, protože vím, že mi něco dá. A v zápase se mi to nakonec vyplatí.
Co plány do budoucna? Zlín, extraliga, jiný tým, nějaká zahraniční stáž…
Jiný tým určitě ne, chtěl bych zůstat ve Zlíně, ale s ohledem na mé budoucí studium netuším, co v dalších letech bude. Jsem rád, že jsem tady dostal šanci a chtěl bych to týmu nějak vrátit. Bylo by super, kdyby se v budoucnu opět podařilo vybojovat extraligu. Letos se to asi nepodaří, v tabulce jsme třetí, ale není všem dnům konec.
Kde jste byli naposledy na soustředění?
Na posledním soustředění jsem byl vlastně dvakrát. Nejdřív se starším dorostem a potom s dospělou složkou. Se starším dorostem jsme byli šest dní v Morkovicích-Slížanech, kde jsme měli dvou až třífázové tréninky, většinou zaměřené na zlepšení pružnosti a posilování. Podstatně náročnější bylo druhé soustředění. Tam jsme se první dva týdny zaměřovali hlavně na vytrvalost, kdy jsme běhali k majáku a zpátky, pak následovalo posilování a nakonec cvičení na dynamiku a sprint.
Před dvěma lety jsme už spolu jeden rozhovor dělali. Tehdy jsi říkal, že prioritou je škola. Co se za tu dobu změnilo? Pokračuješ naplánovaným směrem, to je stát se pilotem dopravního letadla?
Zatím jsem plány nezměnil. Dostal jsem se na školu, kterou jsem chtěl, tedy na Střední průmyslovou školu ve Zlíně, na obor Technické lyceum. Teď jsem ve druhém ročníku. Zatím se mi daří, měl jsem na vysvědčení průměr jedna celá. Platí i to, že po skončení školy chci jít na do Prahy na ČVUT, abych si mohl splnit sen být pilotem dopravního letadla. Došlo jen ke změnám v rodině. Mamka se například znovu vdala, vzala si Milana, a já si našel přítelkyni. Hraje florbal za Zlín Lions.
Máš čas na nějaké další koníčky?
S koníčky je to složité. Ve škole končím ve tři hodiny a potom mám od šesti hodin trénink. Jsem rád, když během těch tří hodin stihnu udělat věci do školy. Rád si občas zajdu do sauny, na kolo nebo do kina. Když vyšetřím nějaký čas, rád si pustím doma nějaký film.
Na zápasy, kde hraješ, chodí celá rodina?
V rodině mi všichni fandí, a pokud to jde, jsou na zápase. Mamka s Milanem jezdí i na některé venkovní zápasy, podporují mě, co to jde.
(red)