Všimli jste si někdy, když jste projížděli po cyklostezce kolem hřiště v Loukách, té lákavé vůně čerstvě upečeného pečiva? Přemýšlel jsem, odkud se asi line, až jsem zahlédl nápis na blízké výrobní hale. Logo firmy Vest prozrazuje, že tady – na okraji Louk směrem k Prštnému – sídlí jeden z největších a nejúspěšnějších českých výrobců trvanlivého pečiva, slaných tyčinek a krekrů. Právě letos uplynulo dvacet let od okamžiku, kdy Jana Večerková se svým manželem, švagrem a švagrovou rozjeli svou rodinnou firmu.
Když se ohlédnete na dvacetiletou historii podniku, co se vám vybaví?
Vzpomínám na strastiplné začátky. Začínali jsme v rodinném domku v Bohuslavicích. Nebyly to samozřejmě tak rozsáhlé výrobní linky, jako máme dnes. Tehdejší linka se nám vešla do jedné větší místnosti. Hodně nás podporovali manželovi rodiče, bez připomínek nám umožnili zrekonstruovat pro naši výrobu půl domu a pak se stali i našimi prvními zaměstnanci. Teď už jsou v zaslouženém důchodu, ale ještě před pěti lety u nás pracovali.
Vzpomínám také na stěhování firmy z Bohuslavic do Louk. Na složitý rozjezd nové výroby. Byla to spousta práce, ale taky radost, že firma dobře funguje. Takže když se ohlédnu, vidím hory práce a zároveň spoustu radosti.
Proč jste se tehdy vlastně rozhodli pustit do pečení slaných pochoutek? Měli jste se s tím nějaké zkušenosti už dříve?
Švagr a tchán pracovali v klasické pekárně, takže s pekařinou nějakou zkušenost měli. My s manželem jsme zase měli obchodní znalosti. Tak jsme to dali dohromady.
Váš název a jeho význam evokuje prvorepublikové firmy. Vzpomenete si, kdo jej tehdy vymyslel?
Byl to velký oříšek. Mít na obalech tyčinek mé jméno Jana Večerková, to se mi opravdu nelíbilo. Tchán pak vymyslel název, který je tvořen zkratkou příjmení a našeho prvního výrobku. Večerkovy slané tyčinky – Vest.
První výrobek tedy byly klasické tenké slané tyčinky?
Klasické tyčinky v typické šestihranné papírové krabičce. Ty byly před dvaceti lety úplně první a v naší nabídce zůstaly dodnes.
Jste rodinná firma – vy, manžel, švagr, švagrová. Netrpíte ponorkovou nemocí? Nepřenáší se někdy do fungování firmy rodinné rozbroje?
Spíše naopak. Pracovní problémy se promítají do života rodiny. Spoustu firemních věcí řešíme i doma. Když jde o něco problematického, tak to samozřejmě občas trochu zajiskří. Za celou dobu podnikání jsme ale neměli žádné zásadní neshody či rozbroje. Jen na společné dovolené už nejezdíme.
Jezdili jste i na společné dovolené?
Ano. Ale když jsme se už příliš rozrostli, tak jsme si to museli rozdělit. Jeden pár hlídá firmu, druhý jede na dovolenou.
Jak to máte jinak ve firmě rozdělené?
Naši zaměstnanci mají vlastně čtyři ředitele. Já mám na starosti obchod a finance, švagrová je personalistka a řeší certifikace a kvalitu, švagr vede výrobu a manžel je přes techniku, auta, logistiku.
Regály se slanými pochutinami jsou v supermarketech přeplněné. Jak to děláte, že se vám daří konkurovat velkým nadnárodním společnostem?
Konkurence je veliká. A po vstupu do Evropské unie se trh ještě více otevřel. Jsou tady hodně vidět turecké, rumunské nebo polské výrobky. Daří se nám konkurovat širokým sortimentem. Jsme také schopni udělat pro zákazníka jakoukoliv gramáž, kdežto velké koncerny mají své výrobkové řady a nejsou schopné se přizpůsobit. Další důležitá věc je, že za dvacet let jsme nezměnili receptury. Neobměňujeme suroviny. Naše tyčinky chutnají stejně, jako před dvaceti lety. A samozřejmě na zákazníky působí to, že jsme ryze česká firma bez zahraničního kapitálu. Lidé vnímají, že máme různá ocenění, jako je Klasa nebo Perla Zlínska.
Kde si lidé mohou vaše výrobky koupit?
Kromě benzinek téměř všude. Od velkých zahraničních společností, přes české řetězce až po malé obchůdky a bufety.
Jako jediná firma v Česku vyrábíte jemné tyčinky z listového těsta…
Je řada pekáren, kde je dělají ručně. My jako jediní máme automatizovanou linku. V roce 2010 jsme zkolaudovali novou budovu s linkou na výrobu těchto tyčinek. Jinak se v Evropě vyrábějí ještě v Rakousku nebo Holandsku, moc těch firem ale není.
V posledních letech se vám výrazně podařilo navýšit export, do zahraničí jde polovina vaší produkce. Kam vyvážíte nejvíc?
Největší podíl má Slovensko. Dlouholetého zákazníka máme v Itálii. Jinak se nám ale v Evropě moc nedařilo. Před pěti lety jsme se ovšem rozhodli víc se prezentovat na velkých potravinářských veletrzích v zahraničí. Zájem byl velký, až nás to překvapilo. Máme spoustu nových kontaktů, ke kterým bychom se jinak nedostali. Pravidelně dodáváme na Taiwan, do Libye, Jihoafrické republiky, Jižní Koreje, Albánie. Letos se nám zadařilo i jinde v Evropě, nově je to Švédsko, Německo, Chorvatsko, Rakousko, Velká Británie. Zavádění výrobků na novém trhu není jednoduché. Řešíte obaly, velikost balení, gramáž, energetickou hodnotu. V různých částech světa mají své vlastní požadavky na obsah soli. Například v Jižní Koreji zase neakceptují mák, protože ho považují za potenciální narkotikum.
Co z vašeho sortimentu lidem chutná nejvíc? U nás i v zahraničí…
Naše klasické tenké tyčinky soletky se třeba v Itálii vůbec nechytají, mají své grissiny. Vůbec se zdá, že klasické soletky jsou i u nás na ústupu. My ale tento pokles zájmu necítíme. Linka na jejich výrobu jede pořád naplno. Zákazníci rádi zkouší něco nového, hlad po novinkách je velký.
V poslední době se i ve vašem sortimentu objevují krekry i s méně tradičními příchutěmi, jako je pizza. Jak tyto příchutě vybíráte? A je těžké zavést novinky do výroby?
Těžké to pro nás už není, protože jsme zakoupili nové ochucovací zařízení, které umožňuje snadno a přesně nadávkovat příchuť i její intenzitu. Většinou je to tak, že obchodní tým přijde s nějakým nápadem nebo se inspirujeme v zahraničí. Pak vyrobíme vzorky, které dáme testovat zaměstnancům, příbuzným, známým. Od nich získáme zpětnou vazbu. Můžete vyzkoušet ledacos, ne vždy ale úspěšně. Měli jsme dokonce i konopnou příchuť. Všichni to ze zvědavosti koupili a zkusili, ale nakonec se výrobek neujal.
A co chutná nejvíc vám? Vezmete si ještě vůbec tyčinky nebo krekry doma? Nejste toho pečiva přesycená?
Chuť na ně mívám, ale někdy se mi stane, že doma nemáme ani jeden balíček. Co se obliby týká, momentálně u mě vítězí naše novinka Pizza Stars. A přiznám se, že když jdete přes výrobní halu, není nad teplou tyčinku přímo z linky.
V poslední době je hodně diskutovaná otázka palmového tuku, jehož produkce má negativní vliv na životní prostředí. Řešíte nějak tento problém?
Odběratelé se na to samozřejmě ptají. Není ale jednoduché jej nahradit ze dne na den. Některé receptury používáme dvacet let a nemůžeme jen tak změnit chuť, na kterou jsou zákazníci zvyklí. Každý tuk má své specifické vlastnosti a ten palmový je chuťově velmi dobrý. Novinky, jako jsou krekry Pizza Stars a Sýrovky, už vyrábíme bez palmového tuku. Zavést to u celého sortimentu se nám ale zřejmě nepodaří. A čím palmový tuk nahradit? Řepkovým olejem? Pěstování řepky také není zrovna nejekologičtější.
Nenarážíte někdy na kritiku, že vaše výrobky jsou nezdravé?
Vyrábíme slané pochutiny, není to ovoce nebo zelenina. Na druhou stranu se z našich výrobků nekazí zuby, jako ze sladkostí. Máme dokonce tyčinky Kinder pro děti, které jsou bez posypu soli na povrchu, trocha soli je přimíchána jen v těstě. Všimla jsem si totiž, že maminky malým dětem sice dávají tyčinky, ale většinou z nich před tím pečlivě shrnou krystalky soli. Tak jsem si řekla, proč bychom na ně měli dávat sůl? Přišli jsme s tím první, ale někteří další výrobci už tento náš nápad okopírovali. Kromě toho je v dětských tyčinkách přidaný vápník, stejně jako u našich krekrů Tuty.
Výroba tyčinek a krekrů je na rozdíl od klasického pečiva téměř zcela automatizovaná. Kolik máte zaměstnanců?
Ve výrobě pracuje zhruba čtyřicet zaměstnanců. Důležitý je míchač těsta, který musí přesně navážit ingredience a vymíchat těsto. Dále jsou to dělnické profese, které finální výrobek kompletují do kartonu. Mezitím je jen dohled nad pecí a kontrola. Jinak je linka zcela automatická. Údržba, skladník, řidiči, obchodní tým. A to je celé.
Není problém držet krok s novými výrobními technologiemi?
Zásadní krok byl v roce 2000, kdy jsme se přesunuli z Bohuslavic do Louk. Jednu linku jsme tehdy přestěhovali a další koupili novou. Výrobní technologie se v tomto oboru tak rychle nevyvíjí, přesto pořád něco inovujeme. Před několika lety jsme vyměnili pec na krekrové lince, abychom mohli navýšit kapacitu výroby. Loni jsme pak poprvé za celou éru našeho podnikání využili evropské fondy a pořídili jsme dvě nové baličky a ochucovací zařízení.
Foto: Josef Omelka a Pavel Stojar
