Bubeník Marcel Gabriel patří k nejvýraznějším postavám zlínské hudební scény. Od loňského roku je stálým členem kapely Mňága & Žďorp. Sám říká, že se mu tím splnil jeho sen. Už delší dobu také působí v oceňovaném nahrávacím Studiu V, které provozuje hudebník Ivo Viktorin v budově zlínského Městského divadla.
Jak a kdy ses dostal ke kapele Mňága & Žďorp?
Začalo to díky skupině Buty, kde jsem tři měsíce zaskakoval za bubeníka Richarda Kroczka, který měl zlomená žebra. Jednou jsme vystupovali v televizním pořadu Tečka páteční noci, moderoval ho lídr Mňágy & Žďorp Petr Fiala. Líbilo se mu, jak hraju, a dobře jsme si popovídali. Pak jsme se dlouho neviděli, až jednoho červnového dne zazvonil telefon, ozval se Petr a nabídl mi, jestli s Mňágou nechci hrát na bicí. Jsem čtvrtý bubeník v historii kapely po Pavlovi Koudelkovi, který byl členem patnáct let. Trochu paradoxní je, že mně bylo v listopadu třicet let a Mňága & Žďorp právě letos slaví třicetiny. Asi je to znamení, že vše je, jak má být.
Co chystáte ke třicetinám kapely?
Především máme novou desku. Vyšla 3. 3., jmenuje se Třínohý pes a máme ji na CD, vinylu a dokonce i na kazetě. Na desku jsme vybírali peníze crowdfundingem, lidé na ni přispívali prostřednictvím webu Startovač a dostávali za to různé odměny. Třeba trička, máme teď plnou zkušebnu triček. Také se chystá reedice první gramofonové desky Made in Valmez. Máme kalendář s fotkami Davida Macháčka. A děláme samozřejmě spoustu koncertů. Jedeme šňůru k nové desce, v létě festivaly, na podzim koncertní šňůra pokračuje. Během dvou měsíců máme 25 koncertů, čeká nás nabité léto i nabitý podzim, zakončí to tři velké koncerty v prosinci. Vyvrcholením oslav bude 12. 12. velký koncert ve Foru Karlín.
Jak nové album vznikalo? A proč ten divný název?
Petr Fiala písničky psal asi dva roky. Dávno před mým příchodem do kapely. Já jsem nastoupil v srpnu a už v září jsme vyrazili na soustředění do Orlických hor, na odlehlou samotu u polské hranice. Vystěhovali jsme nábytek do sklepa a udělali si prostor, abychom mohli hrát. Byli jsme tam zavření čtyři dny. Vznikly nahrávky, které jsme se pak snažili dostat do formy písniček. Pozvali jsme si i pár zajímavých hostů, jako Nikola Mucha, Matěj Ruppert nebo Milan Nytra. Ti se také na desce pěkně vyřádili. Pak už se to jen ve studiu Sono u Milana Cimfeho dobrousilo.
A co tedy znamená ten Třínohý pes?
Byl to jeden z mnoha nápadů, jakých jsme měli spoustu. Třínohý pes, Vosí med, Kozlí sýr a podobné nesmysly. Až nám jednou rožnovský výtvarník Michal Dvořák namaloval obrázek třínohého psa, jak se honí za svým ocáskem. A bylo to jasné. Ten obrázek jsme použili na obal. Žádnou písničku s tímto názvem ale na desce nenajdete. Všechny texty mají ovšem společnou myšlenku, že nikdo nejsme dokonalí, ale přesto je to v pohodě a dá se s tím žít.
Hudební kritici novou desku řadí mezi nejlepší od Mňágy, co si o tom myslíš ty?
Mohu říct, že je to zcela jistě nejlepší deska Mňágy, na které hraji. Protože je jediná… Každopádně je jiná. Nejen proto, že jsem přišel do kapely a hraju jinak než mí předchůdci. Na desce jsou i trošku atypické písničky, tvrdší věci anebo naopak jemňoučké pomalé písničky s více vokály. Nedokážu říct, která deska ze všech je nejlepší. To snad ani nejde. Muzika není sport, nejde takto měřit. Každopádně máme všichni v kapele radost, že je na novém albu cítit posun dopředu.
Prošel jsi už řadou skupin, jaké je to teď?
Jsem naprosto spokojený. Přál jsem si takovou kapelu. Měl jsem dětský sen, hrát s Buty. To se mi splnilo, bylo to úžasné. Hrál jsem tři roky s Vlastou Redlem, to bylo také výborné. Vždycky jsem ale chtěl mít kapelu, kam bych opravdu patřil, byl součástí celku. A to se mi podařilo až v Mňáze. Je nás šest muzikantů plus další čtyři lidi okolo – manažerka, zvukař, technik a road manažer Karel. Jsme prostě dobrá parta lidí, kteří se respektují a chtějí spolu dělat muziku. To není žádné klišé, to je fakt. To, že mi Petr Fiala loni zavolal, to bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát.
Vzpomínáš si, jak ses dostal k muzice?
To bylo tak nějak samo. Odmalička mě lákaly bubny. U nás doma jsme poslouchali Bruce Springsteena, Simona a Garfunkela, Genesis a Phila Collinse, Dire Straits a později Buty, ty mě úplně dostaly. Vzpomínám si na úžasný koncert Secret World v podání mého jmenovce Petera Gabriela, to jsem měl nějakých sedm let. A jak jsem začal sám hrát? Šlo to postupnými kroky. Nejdřív jsem bušil paličkami do pohovky, ve dvanácti jsem se šel učit na bicí do ZUŠky a ve čtrnácti jsem dostal první vlastní bicí soupravu.
Jaké byly tvé hudební vzory?
Kromě těch, co jsem právě jmenoval, mě určitě ovlivnil Sting. A pak celá ta generace anglických rockerů, co se narodili po válce. Například Eric Clapton.
A tvá první kapela?
To byl malý orchestr v rámci Základní umělecké školy, kde jsme hráli jazzové standardy. Právě tam jsem se poznal s Matějem Morávkem, se kterým jsme pak hráli u Vlasty Redla i v dalších partičkách.
Co si myslíš o aktuální zlínské hudební scéně?
Nemám moc času to sledovat. Buď jsem někde s kapelou, nebo v nahrávacím studiu. Každopádně ale Zlínu chybí dobrý klub, chybí mu Golem. Když jdu kolem a jen nakouknu přes okno dovnitř, jak to tam teď vypadá, tak mě to pěkně štve.
Ze zlínských muzikantů mi dělá velkou radost Jitka Šuranská, které se dokonce podařilo získat žánrovou cenu Anděl. Teď má druhou desku, na které hraje se Stano Palúchem. Stejně jako tu předchozí ji točila u nás ve Studiu V.
Jací další zajímaví muzikanti v poslední době prošli Studiem V?
Iva Bittová teď natočila pěknou desku s kapelou Čikori. Další desku nahrála s Ivo Viktorinem na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Je to nesmírně činorodá žena, která vystupuje po celém světě. Hodně zajímavým a dosud ne moc známým muzikantem je David Stypka, který u nás také natáčel. Rozpracovanou desku má i AG Flek, po třech letech se už konečně blíží do cílové rovinky.
