Tropický ostrov s palmami, blankytně čisté moře, které brázdíte lodí a občas si zaplavete s delfíny. Většině z nás to zní jako pozvánka do ráje, ale pro Petra Kubešu je to součást každodenního života a jeho práce. Osmačtyřicetiletý rodák z Otrokovic už od roku 1999 žije v Karibiku a společně s přáteli organizuje výpravy za divoce žijícími delfíny. Setkání s mořskými savci, to je podle něj nezapomenutelný magický zážitek.
Jak ses k tak neobvyklému podnikání dostal?
Neplánoval jsem to. Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že se budu živit plaváním s delfíny v Karibském moři, asi bych si ťukal na čelo. Byla to náhoda, tak nějak organicky se to vyvinulo. Samozřejmě člověk musí vydělat nějaké peníze, aby se uživil. Vždycky jsme se chtěli věnovat podnikání, které člověka nenaplní jen materiálně, ale i vnitřně. To se nám podařilo.
Dobrodružnou povahu jsi ale měl už od mládí…
To ano. Hned jak to šlo, na začátku devadesátých let, jsem se vydal do světa. Začal jsem jezdit pro cestovní kancelář Bivak, dělal jsem průvodce, většinou někde v oblastech jižní Evropy. Pak jsem přešel do cestovní kanceláře Livingstone Rudolfa Švaříčka a to se mi najednou obzory výrazně rozšířily – jihovýchodní Asie, Afrika.
Hodně tě ale ovlivnila hlavně Indie…
Vždycky jsem měl velkou touhu po poznávání. Nejen světa vnějšího, důležité je i poznání vlastního vnitřního světa. Oslovily mě Oshovy meditace a vydal jsem se za sebepoznáním do jeho komunity v indickém Puné. Neměl jsem tehdy na letenku, tak jsem jel autobusem. Vzpomínám si, jak jsem stál v Otrokovicích na nádraží, odkud jsem jel vlakem do Brna a přesedl na autobus do Istanbulu. Do Puné se sjíždí mnoho lidí z celého světa. Je to velká příležitost a záleží jen na tobě, jak jsi otevřený a co dokážeš využít. Našel jsem si tam i přítelkyni, se kterou jsme společně cestovali světem. A tak jsme v roce 1999 potkali na Floridě kamarády, kteří dělali plavání s delfíny a potřebovali někoho, kdo by jim v tom pomohl.
Měl jsi předtím nějaké zkušenosti s potápěním?
Neměl jsem vůbec žádnou zkušenost s potápěním. Poprvé u moře jsem byl, když mi bylo třiadvacet, někde na Jadranu. Ale ta představa, být někde na ostrově v Karibiku. Loď, voda, delfíni… Bylo to velmi lákavé, do té doby jsem nic takového nezažil. Ovšem zdaleka nejde jen o to prostředí. Setkávání s delfíny i s lidmi, kteří za nimi přijíždějí z celého světa, je nesmírně obohacující a pomáhá člověku růst.
Umíš se s delfíny domluvit?
To ne. Máme k nim respekt, jsou součástí divoké přírody. Někdy je najdeme my, někdy oni najdou nás. Nekrmíme je, nevoláme je, nesnažíme se je přilákat, neobtěžujeme je. Je to jen na nich. Delfíni mají svůj vlastní program – někam plují, krmí se, hrají si spolu, prožívají sociální vazby mezi sebou nebo navazují sociální vazby s lidmi, aby se nějak zabavili. Záleží na tom, co se jim zrovna chce dělat. Zajímavé je, že když skočíte do vody, v osmdesáti procentech případů za vámi připlavou. Chtějí komunikovat, spojit se a strávit společný čas. Dokonce i samice s malými delfínky. To je v přírodě unikát. Nejsou na vás agresivní, nebojí se, nebrání mláděti v kontaktu s vámi. Dovedete si něco takového představit třeba u medvěda? Jsou to úžasné magické okamžiky.
Jak se chovají, když se s nimi setkáte?
Většinou, když delfíny najdete, připlavou k lodi. Loď proráží moře a tlačí před sebou vlny. To mají rádi, nechají se unášet proudem. A pak skočíš do vody a oni se připlavou na tebe podívat. Pro mnohé lidi je to velice emocionální setkání a nezapomenutelný zážitek. Je to jako meditace, čas jakoby se zastavil a žijete jen přítomným okamžikem. Ten okamžik trvá třeba jen deset sekund, ale lidem to připadá jako hodiny. Britská stanice BBC dělala seznam přání, co by lidé chtěli stihnout, než zemřou. Číslo jedna bylo právě plavání s delfíny.
Taky jsem v Řecku viděl delfíny, ale nemyslím, že by se chtěli nějak sbližovat…
Delfíni jsou po celém světě, ale je jen málo míst, kde komunikace funguje takto intenzivně. Plaval jsem s delfíny na Novém Zélandu, v Africe, ale většinou kolem jen proplují a nevšímají si vás. To, že právě u nás vyhledávají komunikaci s lidmi, je výjimečné. Co nám tím chtějí předat, to nevím.
Je spousta společností, které taky organizují plavání s delfíny, třeba v bazénech. To je ale něco úplně jiného. Naše společnost se jmenuje WildQuest, to znamená „pátrání v divočině“. Nenabízíme žádné povrchní atrakce v bazénu, ale hluboké zážitky. Snažíme se přidat duchovnější rozměr a dojem člověka z výjimečného setkání s delfínem ještě podpořit. Proto neděláme výlety na pár hodin, ale týdenní pobyty na krásném ostrově. Děláme s lidmi jógu, zdravě jim vaříme, prostě jim pomáháme všestranně se rozvíjet.
Domů obvykle přijíždíš jen jednou za rok, jaké jsou to návraty? Co se ti tady líbí a co tě štve?
Jezdívám za rodinou a třeba i strávit nějaký čas s kamarády na horách. Jsou to velmi příjemná setkání, naše rodina je velmi rozvětvená. Jsou samozřejmě věci, které mi v Česku vadí. Hned první dojem – všudypřítomné reklamy, plakáty, billboardy a polepené domy. Na Západě je to daleko útulnější. A pro mě jako vegetariána je utrpením česká bezmasá kuchyně. Obvykle se omezuje na smažený sýr nebo květák a kynuté knedlíky. Pětadvacet let po revoluci a ještě jsme se to nenaučili.
Více informací o plavání s delfíny najdete na www.wildquest.com.