Tragická událost, která se stala před 85 lety časného jitra 12. července 1932, udělala symbolickou tečku významnou etapou v rozkvětu Zlína a firmy Baťa. Toho dne zahajovala provoz Baťova továrna ve švýcarském Möhlinu. Šéf firmy ji měl otevřít osobně svým proslovem. K cestě chtěl – jako už mnohokrát – použít letadlo. Tentokrát ale nedoletěl. Stroj se zřítil krátce po startu. V troskách skončil život Tomáše Bati i jeho pilota Jindřicha Broučka.
Pondělí 11. července 1932 bylo prvním dnem po devítidenní celopodnikové dovolené. Město se vracelo do pracovního režimu, dílny opět ožily hukotem strojů, zatímco lidé stojící u nich se vraceli do pracovního tempa poněkud pomaleji.
Počasí bylo už delší dobu horké a suché, což mělo pro Zlín nepříjemný důsledek – nedostatek vody. Centrální vodovod byl teprve ve fázi, voda proto tekla z kohoutků jen občas nebo vůbec. Od časného rána se sjížděly do města náklaďáky ze sodovkáren z okolí. V továrních dílnách se za den spotřebovalo 40 tisíc lahví. A sodovka se používala dokonce i k holení…
Nedostatek vody byl hlavní starostí, kterou musel řešit před odjezdem do Švýcarska šéf firmy a zároveň starosta města.
Na otrokovickém letišti vládl těsně po dovolené klid. Na obchodní lety bylo ještě brzo a tak většina letadel stála v hangárem a těšila se péči mechaniků.
Pak přišlo osudné úterý 12. července. Ve Zlíně už svítalo a první sluneční paprsky slibovaly pěkný den. V Otrokovicích ale byla ještě mlha. Mnozí tento efekt dobře znají – kolem Moravy se mlha vždy drží dlouho, i když ve Zlíně už dávno svítí sluníčko.
Personál letiště řešil, jestli se poletí nebo ne. Letoun Junkers byl vytažen z hangáru a pilot Brouček si oblékl kombinézu. Čekalo se na rozhodnutí šéfa. Když Tomáš Baťa přijel a viděl situaci, řekl, že se nepoletí. Alespoň prozatím.
Nejen Zlín, ale také nedaleký Kyjov, Vídeň, Mnichov a další místa na trase mezitím hlásila modré nebe bez mráčků. Vypadalo to, že mlha je skutečně jen v údolí Moravy. A pilot Brouček zahlédl první paprsky slunce už i nad poli jižně od letiště. A tak bylo rozhodnuto, poletí se. Baťův řidič začal skládat zavazadla z auta do kabiny letadla.
„Odstartoval, stroj nám zmizel z očí, hluk motoru slábl. Krátce na to – dobu na minuty jsem nebyl schopný odhadnout – ozval se z Baťova telefon, že se tam v továrním objektu zřítilo letadlo. Když jsem dojel na místo, trčel rozbitý stroj předkem zabořený do půdy. Baťa a Brouček byl mrtvi. Tachometr ukazoval rychlost sto šedesát kilometrů,“ popsal osudné okamžiky vedoucí letiště Karel Batík.
Zprávu o neštěstí v Otrokovicích se lidé dozvídali, když ráno přicházeli do práce. „Dopadla na město jako tupý úder, mnozí si ji museli opakovat, než byli schopni pochopit, co znamená, jaký je její dosah. A ani potom ještě takové uvědomění nestačilo k představě Baťova díla ocitnuvšího se rázem bez osobnosti, která je vytvořila, symbolizovala a byla až do tohoto okamžiku s nimi v nejužším sepětí,“ píše Josef Vaňhara v knize Příběh jednoho muže a jednoho města.
Během jedné dvou hodin, jak zahajovaly svou činnost různé instituce a úřady, se po celé republice rozezvonily telefonní linky. Noviny, veřejní činitelé, ústřední úřady, ministerstva. Po deváté ráno již byla na cestě úřední vyšetřovací komise.
Josefu Vaňharovi, který pracoval jako redaktor a fotograf pro firmu Baťa, pak připadla jedna velmi nepříjemná povinnost. Ředitel zlínské nemocnice Bohuslav Albert jej povolal na pitevnu, aby zajistil fotografickou dokumentaci obou těl.
Jasný horký den mezitím spěl do své letní krásy…
V článku jsou použity pasáže z knihy Josefa Vaňhary Příběh jednoho muže a jednoho města. Foto MZA / SOkA Zlín.