Trenér a manažer zlínských extraligových volejbalistů Roman Macek procestoval díky sportu kus světa. Teď ho čeká cesta do pět tisíc kilometrů vzdáleného sibiřského města Novyj Urengoj, kde se Zlíňané utkají s tamním týmem v osmifinále evropského Challenge Cupu.
Postoupili jste přes kyperskou Karavu Limassol, ale teď vás čeká ještě silnější soupeř. Jak se těšíte na Sibiř?
V Limassolu to byl manšaft, který toho s Kyprem neměl moc společného. Hraje tam sedm cizinců. Byl to ovšem kvalitní soupeř, určitě silnější než nizozemský Groningen, přes který jsme se dostali před rokem. A teď jsme narazili na Novyj Urengoj. Nejenže je to pět tisíc kilometrů daleko, ale je to pořádně náročné sousto, velký favorit a druhý tým ruské Superligy, která je zřejmě nejsilnější soutěží na světě. První utkání hrajeme 21. ledna doma, o týden později u nich na Sibiři.
Chystáte nějakou speciální přípravu kvůli tamním klimatickým podmínkám?
Něco podobného jsme zažili v Lize mistrů v roce 2000, kdy jsme měli ve skupině Jekatěrinburg na Uralu. Když jsme přijeli, bylo tam dvacet pod nulou. Novyj Urengoj je ještě drsnější, protože se nachází až u Severního polárního kruhu. Ale hrajeme přece v hale, venku se ani moc pohybovat nebudeme. V Jekatěrinburgu jsme se do města šli podívat snad asi jen na 20 minut, jinak jsme byli na hotelu nebo v hale.
Jak si vysvětlujete, že Zlín je v evropském poháru už tradičně tak úspěšný?
Máme hráče, kteří už mají z evropských pohárů zkušenosti. Umíme se připravit, soustředit se na výsledek, a i když doma třeba prohrajeme, dokážeme to venku obrátit v náš prospěch. To moc klubů nedovede. Loni se to hezky ukázalo v Groningenu v Nizozemsku, kde jsme zdolali tamního favorita.
Sám jste sbíral zkušenosti ve světě, byl úspěšný v reprezentaci i v zahraničních klubech. Jsou pro vás nyní tyto zkušenosti důležité?
Z pohledu trenéra teď mám u hráčů větší respekt. To je velká výhoda. Když něco rozebíráme, připravujeme, budujeme novou skladbu týmu, tak mě berou, protože vím, o čem mluvím. Sám jsem si tím vším prošel. Přišel jsem z mládeže, později si vybudoval pozici opory týmu, na níž to stálo, a pak v závěru kariéry už to jen doplňoval. No a později jsem se postupně věnoval trenérské a manažerské práci v klubu.
Myslíte, že dobrý trenér za sebou musí mít vlastní hráčské zkušenosti, nebo to není podmínka?
Na řadě příkladů můžu ukázat, že existují renomovaní trenéři, kteří neumí pinknout do balónu. Na druhou stranu mít za sebou hráčskou kariéru je rozhodně předností.
Zlín byl vždy líhní kvalitních reprezentantů, jaká je situace dnes?
S kolegou Ivanem Dostálem se snažíme takovou úroveň držet už nějakých pětadvacet let. Sedm ze čtrnácti hráčů nominovaných na letošní podzimní mistrovství Evropy prošlo naším klubem. Je to velké číslo, o kterém si řada extraligových klubů může nechat znát.
Máte i teď mezi mladými kluky talenty, ve kterých vidíš podobný potenciál?
Jsou tady takoví, kteří mají potenciál zařadit se v budoucnu do reprezentace. Nechtěl bych ale jmenovat. Už od mladšího dorostu, kadetů a juniorů. V každé kategorii se najdou dva, tři nebo čtyři hráči na podobné úrovni.
Takže o budoucnost zlínského volejbalu se bát nemusíme?
Doufám, že ne. Ale stoprocentně to říct nikdy nemůžeme. Na hráče působí celá řada vlivů a aspektů. Začnou studovat, odejdou k jinému klubu, pustí se do něčeho úplně jiného, ne všichni se prostě vrhnou do volejbalu naplno.
Jak je na tom volejbal ve srovnání se známějšími sporty nebo s těmi, které právě frčí? Daří se vám oslovovat mládež a děti?
Všechny sporty začaly podchycovat čím dál mladší základnu. Ani my jsme nemohli kvůli této konkurenci zůstat stranou. Pro menší děti máme takzvaný Minivolejbal v barvách, což je jednodušší alternace volejbalu, jakási přehazovaná. Tímto způsobem se děti snažíme oslovit v co nejmenším věku, zjednodušit jim start. Věříme, že nám to v budoucnu přinese ovoce. Volejbal má totiž oproti jiným sportům velkou nevýhodu. Je velmi náročný na techniku, proto jej děti hrají až od páté šesté třídy. Doopravdy si mohou zahrát, až když to umí a fyzicky k tomu dospějí. Naproti tomu ve fotbale může hrát každý, kdo kopne do míče, v hokeji stačí umět bruslit a florbal zvládne i ten, kdo bruslit neumí. Jen chytne hokejku a rozběhne se… Až na vrcholové úrovni se každý sport stává doopravdy těžký.
Projekt barevného Minivolejbalu pro děti má úspěch? Jaké jsou výsledky?
Je to vcelku nový celorepublikový projekt a mluvit o výsledcích by bylo trochu předčasné. Každopádně je to velká krása, když vidíte halu rozdělenou třeba na šest malých hřišťátek, na kterých pobíhá dvě stě malých dětí.
Netrápí vás odchody hráčů-studentů do větších univerzitních měst a tamních týmů?
Spíše nám hodně pomohl rozvoj zlínské univerzity. V devadesátých letech, když tady byla jen technologická fakulta, jsme nebyli schopni udržet si v týmu studenta. Teď mohou kluci studovat, dělat zkoušky a při tom hrát. I když to nemají vůbec jednoduché, zvládat naplno prezenční studium a k tomu zároveň národní poháry nebo na jaře play-off, to dokáže jen málokdo.
A co rodinná sounáležitost? Dědí se láska k volejbalu z generace na generaci?
Přesně tak. Máme snad jen tři hráče z dvanácti, jejichž rodiče nehráli volejbal. Takže ta souvislost je tady jasná. Je to dáno i fyzickými dispozicemi, hlavně výškou. Rodiče obvykle musí být sami vysocí, aby měli vysoké děti.
U vás doma to ale s těmi volejbalisty úplně stoprocentně nevyšlo…
U nás to šlo stoprocentně až do určitého momentu. Moji tcháni hráli volejbal stejně jako má manželka nebo můj bratr. Byl se mnou v týmu, se kterým jsme postoupili do extraligy. I brácha mojí manželky hrál extraligu ve Zlíně, naše dcera taky hraje volejbal, prostě všichni hrají volejbal. Jen tomu nejmladšímu se to trochu nepodařilo. Od začátku byl na fotbal, zvolil tedy ten jednodušší sport…
Necítíte snad hrdost? Vždyť hraje v Juventusu, ve světovém klubu. I když – jak říkáte – „jenom“ fotbal…
Roman začal s fotbalem strašně brzo, už od pěti let. To je u dětí vždy výhoda. Přeskočil svoje vrstevníky, kteří si hráli ještě na písku, a on už chodil na tréninky. Jsem vlastně rád, protože toho volejbalu už by u nás bylo moc.
Dostanete se někdy na zápasy do Turína, kde Roman hraje za mládežnický tým Juventusu?
Samozřejmě, jezdím na Romanovy zápasy celkem často. Byl jsem i na dvou utkáních Ligy mistů v youth kategorii, viděl jsem krásný zápas s Manchesterem City. Hrávají v neděli, my hráváme volejbalovou ligu v sobotu. Po našem zápasu tak sednu do auta a ráno jsem v Turíně.
Když se vrátím volejbalu, jak jsme na tom ve Zlíně v mezinárodním srovnání?
Začnu od zázemí. Velkou halu, kam se vejde spousta diváků, nám leckdo závidí. K tomu další tréninkové možnosti, fitness, regenerace. Řada týmů i z vyspělých zemí oceňuje tento komplex, který tady máme. Samozřejmě po ekonomické stránce český volejbal není žádný top sport, patří spíš až k těm v druhé řadě. Naštěstí ve Zlíně je povědomí o volejbale slušné, sponzoři se k nám chovají také velmi seriózně. Podmínky na to, abychom dělali kvalitní sport, tady jsou.
Čím bys přesvědčil nevolejbalovou rodinu, aby své dítě dali na tento sport?
Že by osobou trenéra? Samozřejmě úžasné je to, že volejbal je kolektivní sport a patří k němu dobrá parta. Hraje se z jednoho na druhého, druhý na třetího. Všichni musí držet při sobě, to je volejbal.
Kdo je Roman Macek
Narodil se 26. září 1962 v Brně. K volejbalu se dostal v někdejším Gottwaldově, jeho rodina tehdy žila v Luhačovicích. Extraligu hrál poprvé za Zbrojovku Brno, později se vrátil do Gottwaldova, s nímž postoupil do nejvyšší soutěže a získal Československý pohár. Od roku 1991 byl tři sezony v severošpanělské Sorii. Poté se usadil ve Zlíně a jako hrající trenér měl lví podíl na historickém úspěchu klubu, mistrovského titulu v roce 1999. Od té doby pracuje jako trenér a manažer extraligového mužstva. S manželkou Evou má dvě děti. Dcera Klára hraje volejbal, syn Roman v mládežnickém týmu Juventusu Turín.