Historii nejstarší budovy ve městě popisuje historik Zdeněk Pokluda v nové knížce Zámek Zlín. Zdejší bývalé panské sídlo je podle autora kotvou zlínských dějin. Vytváří historickou i skutečnou spojnici mezi starým a novým Zlínem.
Není sedmdesát stran málo pro zámek, jehož historie se začala psát už koncem 15. století?
Dnešní doba si vyžaduje krátké a stručné informace. Přesto je důležité, že zámek, tato pro Zlín tak důležitá budova, získává díky knížce poprvé standardní souhrnnou informaci, která může posloužit každému zájemci o historii města. Je to sice už třetí vydání, ale ty předchozí byly ještě mnohem útlejší, kolem třiceti stran. První vydal v roce 1998 okresní archiv a druhou v roce 2005 krajské muzeum, které tehdy sídlilo právě na zámku. Toto vydání je rozsahem více než dvojnásobné, hodně rozšířené.
Čím se tedy toto vydání liší od předchozích?
Přebírám původní informace, ale přidávám spoustu nových, například z brněnského archivu, ale také z dobových novin. Jsou to informace, které jsou hodně zajímavé, a přitom je ještě nikdo nevyužil. Postupují i znalosti o stavebním vývoji zámku. Přebírám proto to nejpodstatnější z výsledků nové studie Radima Vrly a Dalibora Janiše. Při sestavování brožury jsem měl problém, že je dnes všude přemíra informací a pod jejím tlakem jsem cítil nutnost psát krátce a stručně. Podařilo se mi ovšem získat hodně nových a poměrně neznámých informací, tak jsem se musel hodně rozhodovat, která tam zařadit a které ne.
Hodně prostoru v knížce věnujete vcelku nedávné historii, období mezi lety 1900 a 1930…
Vztahy mezi posledním majitelem Štěpánem Hauptem a starostou Tomášem Baťou, ale i předchozími starosty Štěpánkem a Novákem, byly hodně ilustrativní pro celý vývoj města. Před vznikem republiky měl Zlín tři hlavní mocenská centra – nejdůležitější bylo, co se děje na zámku, na radnici a v Baťově továrně. Ve veřejné správě na radnici byl velmi progresivní starosta František Štěpánek a v Baťově továrně se rodil podnikatelský styl, který město posunoval úplně jinam. Ovšem i baron Haupt hodně pomohl Zlínu při vylepšování důležitosti pozice města. Ve dvacátých letech vztah mezi zámkem a radnicí kulminoval a nakonec se Baťa, který tehdy byl už starostou, dostal s baronem do neřešitelného konfliktu. Nakonec se do věci musel vložit Hugo Vavrečka, významný diplomat a později jeden z ředitelů Baťovy firmy, který dojednal v roce 1929 prodej zámku a parku městu. Tomáš Baťa neusiloval ani tak o zámek, ale hlavně o park. Šlo mu o propojení městské zeleně. Potřeboval staré centrum propojit s továrním areálem a park se zámkem figurovaly přesně uprostřed.
A jaké další perličky se čtenář dozví?
Hodně zajímavé jsou i informace z 19. století. Například, jak se poslední majitelé baroni Hauptové podíleli na společenském životě Zlína. Když byly dožínky, tak se pan baron oblékl do valašského kroje a šel tancovat s místními děvčaty. V knize je i portrét architekta Leopolda Bauera, tvůrce závěrečné přestavby, která vtiskla zámku definitivní tvář. Úžasná je historka z roku 1919, kdy delegace města vtrhla do zámku a chtěla jej využít pro veřejné účely. Baron Haupt si pak v dopise stěžoval, že to je nepřípustný bolševismus. A pak je tu ještě jedna hodně zajímavá věc, které je prakticky neznámá. V jednom ze sálů se nachází velká freska, která je svým formátem jedním z největších děl, co zůstaly po zlínské Škole umění. Její profesor Richard Wiesner byl kolem roku 1940 vyzván, aby vyzdobil zámek a vytvořil tuto fresku. Posledních sedm desítek let ale zůstává zalíčená. Takže poodhaluji i některá tajemství a věci dodnes skryté lidskému zraku.
Za okupace prý bylo na zámku i kasino pro Němce…
Zámek tehdy sloužil okresnímu úřadu. Jaroslav Pospíšil v nové knížce o protektorátnímu řediteli Baťových závodů Albrechtu Miesbachovi píše, že tehdejší vedení firmy chtělo vystrnadit Němce z hotelu Společenský dům, dnes Moskva. Nedělalo totiž dobrotu, když tam chodili Češi a Němci společně. Němci měli nárok na lepší služby a to mnohé Čechy pobuřovalo. A tak vznikl nápad udělat jim prostor na zámku. Tak se tam nastěhovalo německé kasino. Jeho provozovatel se ale dostal do ekonomických potíží a stěžoval si na nezájem zákazníků. Němci nakonec raději chodili spíš do nedalekého podniku U Malotů.