Konec války jinýma očima: Příběh vězně 531 z tábora Rybníky

rybniky

Pavel Stojar

Před sedmdesáti lety skončil nejkrvavější konflikt v dějinách lidstva. Poměry v Evropě ale zůstaly ještě dlouho pokřivené, miliony uprchlíků a propuštěných vězňů, rozstřílená města, oběti prahnoucí po odvetě. Ale nepykali tehdy místo strůjců násilí i nevinní?

I Němec Ludwig Schlautmann, který byl na konci války šestnáctiletý kluk, si myslel, že má důvod se radovat, když v květnu 1945 skončil na Šumavě v americkém zajetí. Těšil se domů k rodině, do městečka Greven u holandských hranic. Zmýlil se. Američané jej předali Rusům a ti československým úřadům. Skončil v pracovním táboře ve Zlíně.

V šestnácti mu dali pušku

Jak se vůbec dostal do války? V lednu ho povolali do takzvané Říšské pracovní služby. Místo nářadí ale nafasoval pušku, střelivo, dalekohled a helmu s plynovou maskou. Ludwig Schlautmann byl silně věřící člověk, nikdy na nikoho nevystřelil. Během krátkého válečného angažmá jeho jednotka nebojovala a vlastně jen neustále prchala napříč Moravou a Čechami.

Nejhorší vzpomínky tak nemá na válku, ale na zajetí a nasazení ve Zlíně v letech 1945 a 1946. „Při příjezdu do Zlína nás čekalo nemilé překvapení ve formě brutálního převzetí pod namířenými puškami. Byli jsme po třicetihodinovém přesunu bez jídla a pití ztuhlí a tak vyčerpaní, že někteří padali na zem. Strážní do nich kopali dokud zase nevstali,“ napsal ve svých pamětech někdejší zlínský zajatec.

rybniky planek

Život za ostnatým drátem

Bydleli v barácích na Rybníkách, které byly obehnány vysokým ostnatým drátěným plotem se strážními věžemi. V táboře bylo kolem 400 lidí. Byli tu internovaní nejen váleční zajatci, ale také čeští Němci. Pracovali na obnově Baťových závodů poničených bombardováním, každý den včetně nedělí od časného rána do pozdního večera.

„Na barácích byly jen poschoďové palandy a byly plně obsazené. Žádný stůl, židle. Vše nám bylo zabaveno, i osobní fotografie a boty. Byli jsme dohola ostřiháni, dostali dřevěné nazouváky a na zádech měli veliké N jako Němci. Každý měl své aluminiové číslo přišité na vestě. Já měl 531. Kdo nereagoval na vyvolání čísla česky, byl vystaven nadávkám a bití,“ vzpomínal Ludwig Schlautmann.

Strach, hlad a bití

Strach, hlad a bití byly běžnou součástí života v táboře. Dozorci nesmyslně vyháněli zajatce v noci z ubikací a nechali je stát dlouhé hodiny bez teplého oblečení v mrazu na „appellplatzu“. Nebo mohli kohokoli svévolně zavřít na jakoukoli dobu do betonového bunkru bez jídla a pití. Mnozí tam zemřeli.

Zajatci v táboře byli zcela izolovaní od světa. Nesměli ani mluvit mezi sebou. Nevěděli, co se děje venku, jaké změny jsou ve světě. Přes rok Ludwig Schlautmann nedostal žádnou zprávu o své rodině. Pro ně byl nezvěstný. Až na podzim 1946 poprvé dostal možnost napsat svým blízkým, předtím nesměli mít ani tužku a papír. Výraznější zlepšení poměrů a dodržování pravidel nakládání s válečnými zajatci si ale vynutil až mezinárodní Červený kříž, který dělal v roce 1947 v táboře inspekci.

Smutné poslání tábora na Rybníkách pokračovalo i po té, co jej Němci opustili. Místo nich tu později byli internovaní čeští političtí vězni.

Erich Schlautmann se do Zlína vrátil v devadesátých letech. Hledal tu hrob svého přítele z lágru Wilhelma, který tvrdé zacházení nepřežil. Našel jej na Lesním hřbitově, kde jsou všechny oběti z pracovního tábora pochovány.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *