Pavel Stojar
Zlínský rodák, zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu Petr Vavrouška, prožil i s rodinou čtyři roky v Rusku a potom v Polsku. Rozhovory se zajímavými lidmi, které tam nasbíral, nyní vydal v knize Polské duše.
Není to tvá první kniha. Můžeš o ní něco říct?
Vždy si potřebuju udělat tečku za několikaletým zpravodajským pobytem v té které zemi. Po čtyřech letech v Rusku jsem vydal soubor rozhovorů Ruské duše a nyní, když skončila má etapa v Polsku, jsou to Polské duše. Dělal jsem dlouhé rozhovory s velmi zajímavými lidmi, ale do rozhlasového vysílání se vždy vejde jen pár minut. Bylo mi líto, aby takový skvělý materiál zůstal založený v šuplíku. Některé z těchto rozhovorů sice vycházely i v Reflexu a Respektu, ale až spisovatel Mariusz Szczygieł, který je velký propagátor české kultury v Polsku, mě přiměl, abych dal dohromady tuto knížku. Aby se také Češi dozvěděli něco víc o Polácích. Poláci toho o nás totiž ví hodně. Čtou české knížky, chodí na české filmy, prostě se zajímají. Opačně to ale moc neplatí. Mou ambicí je představit Čechům jejich severního souseda a ukázat, že Polsko může být inspirativní tak, jako jsou inspirativní životní příběhy polských osobností v knize rozhovorů.
Polsko je velká země s bohatou kulturou, přitom se na Poláky díváme tak trochu skrz prsty. Čím to je?
Myslím si, že v tom sehrál roli rok 1989, kdy se naše společnost začala orientovat na Západ a chtěla poznávat to, co do té doby nemohla. Na Poláky jsme tak trochu zapomněli a pak už jsme si k nim nehledali cestu, nebo jsme si mysleli, že to pro nás není důležité. A myslím si, že v české společnosti dodnes přežívá spousta klišé o Polácích, například že jsou to jen vypočítaví šmelináři.
V poslední době k tomu přispěly i nejrůznější kauzy spojené s jídlem…
Jistě, to také nenahrálo pozitivnímu obrazu Polska a Poláků. Vnímám to jako velkou chybu, protože je to velký národ, čtyřicet milionů lidí, s vynikající kulturou a zajímavou historií. Myslím, že v mnohém se od nich můžeme učit. A je to tak blízko. Wrocław nebo Kraków jsou nádherná města a autem je tam člověk za tři hodiny. Zajímavý paradox je, že v posledních letech v polských průzkumech veřejného mínění Češi vycházejí jako nejoblíbenější národ, kdežto naopak to vůbec nefunguje. Když jsme se přistěhovali do Varšavy, hned druhý nám klepali na dveře sousedi, vítali nás a říkali, jak jsou šťastní, že u nich bydlí Češi.
A s těmi potravinami je to tedy jak?
Bylo mi to líto, když se v Česku objevila jakákoli kauza s polským jídlem, ať už to byla technická sůl v potravinách, nebo salmonela a antibiotika v kuřecím mase. Sami jsme zjistili, že polské potraviny, mléčné výrobky, maso, uzeniny, jsou skvělé a opravdu kvalitní. Pokud se něco horší kvality dováží sem, tak je to spíše problém českých řetězců, které nakupují jen to nejlevnější a na kvalitu nehledí. Polsko je velký trh plný farmářů. Soukromé zemědělství tam na rozdíl od nás fungovalo dokonce i za komunistů. Ta tradice je velmi silná. Dvakrát týdně se ve Varšavě i dalších velkých městech konají obrovské trhy, které u nás v posledních letech nazýváme farmářské, ale u nich byly už dávno.
Vraťme se ale ještě ke knize. Která z osobností, o nichž píšeš, tě zaujala nejvíc?
Každá. Snažil jsem se vybrat lidi se zajímavým životním příběhem, který jednak popisuje je samotné, ale dobře vystihuje i dnešní Polsko a jeho historii. Ať už to byli lidé, kteří přežili holokaust, uprchlíci z tábora v Osvětimi, nebo režisérka Agnieszka Holland, která se v době svých studií na FAMU v Praze chtěla stát Češkou, ale potom jsme ji v roce 1971 zavřeli do vězení a rozmyslela si to. Za čtyřicet let se k nám pak vrátila, když natočila skvělý film Hořící keř o Janu Palachovi. Tedy téma, na které si žádný Čech netroufl.
A co někdejší odborářský aktivista a později prezident Lech Wałęsa?
Zajímavý je i příběh Lecha Wałęsy, ale ještě o něco zajímavější je, myslím, následující rozhovor s jeho ženou Danutou. On to popisuje ze svého chlapáckého pohledu a vnímá sám sebe jako symbol boje za demokracii, kdežto Danuta Wałęsová to vidí úplně jinak. Měla na starosti osm dětí a byla na ně vlastně sama. Wałęsovým slovům z předchozího rozhovoru tak dává úplně jinou perspektivu. Další pozoruhodnou postavou je generál Jaruzelski. Člověk, který je v Polsku symbolem zla, vyhlášení výjimečného stavu a likvidace hnutí Solidarita, je na sklonku svého života schopen pokání, omluvy a pokory. Jeho příběh je fascinující – šlechtický původ, ruské zajetí a vyhnání na Sibiř, tatínek mu zemřel v gulagu a on přesto podlehl idealismu a po návratu do Polska se stal kovaným soudruhem.
Působil jsi v Rusku, pak v Polsku a teď na Slovensku. Co pozitivního a negativního ti zkušenost z těchto zemí přinesla?
Čtyři roky života a práce v Rusku byly opravdu náročné. Rusko mi dalo jednu důležitou zkušenost, která může být vnímána pozitivně i negativně. Totiž to, jakým způsobem se Rusové chovají k jednotlivci. Na základě toho pak lze daleko lépe pochopit chování dnešního Ruska. Jednotlivec, jeho osobní práva a názory, vlastně nic neznamenají. Na ty se nehledí. Vše se nahlíží a řeší z hlediska celku.
A co Polsko?
Poláci nám závidí jakýsi nadhled a klídek. Do věcí nedáváme tolik emocí, jako oni, a jsme racionálnější. Mně se naopak líbí jejich odvaha. Nekalkulují tolik, jako Češi. Neřeší plusy a minusy, do všeho jdou srdcem. Bohužel se jim to mnohokrát v historii vymstilo. Zajímavé je, že spousta Poláků odešla po roce 1989 do světa, do Irska, Británie, Spojených států, a nyní se postupně vracejí. Na polské společnosti je zajímavé, jak je na jednu stranu konzervativní, ale na druhou stranu, díky zkušenostem lidí vracejících se ze Západu, velmi otevřená a liberální. To nám Čechům chybí a ukazuje se to nyní u migrační krize, kdy jsme až příliš nenávistní a netolerantní. To v Polsku není.
Tam se na to dívají jak?
Samozřejmě je část společnosti, která se na to dívá podobně, jako lidé u nás. Uvědomují si ale, že oni kdysi také byli ekonomickými migranty. Neutíkali před válkou a odešlo jich ze země víc než milion. Například do Anglie, kde je obrovská polská komunita, nebo do amerického Chicaga. Díky této zkušenosti zřejmě mají trochu vstřícnější přístup k otázce migrantů.
Nyní jsi zpravodajem Českého rozhlasu na Slovensku. Co tě nejvíc zaujalo tam?
Na Slovensku jsem jen rok, takže to zatím nemůžu tak dobře zhodnotit. Už za ten rok jsem si ale uvědomil, jak moc jsme jiní, a že náš společný stát by nemohl dál fungovat. My Češi v sobě máme víc toho německého a Slováci zase toho uherského. Je také zajímavé, jak se s námi stále srovnávají. Když řeší nějaké velké téma, nikdy nezapomenou zmínit, jak to funguje v Česku, a když se jim něco podaří, hned se chlubí, že předhonili Čechy. Pořád mají takový komplex menšího bráchy.
Řada lidí u nás vnímá současné Rusko jako nebezpečí. Co si o tom myslíš?
Nikoliv Rusko jako takové, ale politici, kteří ho vedou, jsou pro nás hrozbou. Nejsem rusofob, ale čtyři roky života v Rusku mi dávají určitou zkušenost, jak se na tyto věci dívat. Stačí zmínit dva dobře známé příklady. Když Rusko obsadilo Krym, prezident Putin tvrdil, že tam nejsou žádní ruští vojáci. A po pár měsících vyznamenával členy speciálních jednotek za nasazení v akci na Krymu. Nebo aktuální angažmá v konfliktu v Sýrii. Na Valném shromáždění OSN Putin před celým světem tvrdil, že Rusko žádné vojáky ani techniku v Sýrii nemá a rozhodně zasahovat nebude. Dva dny poté začaly mohutné ruské nálety. To přece mluví za vše. Vladimir Putin je nevypočitatelný člověk, velký cynik, ale geniální politický stratég. Ovšem jeho přepisování historie a hranic je nebezpečné. Jakékoli nevyzpytatelné chování státníka, který má tak významnou moc, je vždy ohrožující.
Někteří čeští politici se snaží udržet dobré vztahy z Moskvou za každou cenu, jen aby nedošlo k narušení obchodní spolupráce…
Každému, kdo chce pochopit, jak se podniká v Rusku, doporučuji vynikající knihu, která vyšla před pár měsíci. Jmenuje se Rudý zákon a je to osobní zpověď Billa Browdera, který tam investoval velké peníze. Stal se největším soukromým zahraničním investorem v zemi a pak o vše přišel. Jeho fond, který měl v Rusku miliardové majetky, ze dne na den skončil díky jedinému politickému rozhodnutí. Jeho právník Sergej Magnitskij byl v roce 2009 umučen ve vězení a na základě této události Američané přijali takzvaný Magnitského zákon, který zavádí sankce vůči ruským činitelům podílejícím se na porušování lidských práv. Určití byznysmeni a úředníci se už tehdy dostali na seznam nežádoucích osob ve Spojených státech.
Přesto Vladimir Putin stále nachází pochopení u části české veřejnosti…
Nevím, jestli u veřejnosti, ale u některých politiků určitě. Jsou v tom jednoznačně ekonomické zájmy. Podívejte se na okruh kolem prezidenta Zemana a pochopíte, že jsou to lidé, u kterých vítězí jen byznys a ne nějaké morální hodnoty. Natož něco jako demokracie nebo lidská práva, která je třeba dodržovat. Totéž platí nejen u Ruska, ale i v otázce Číny. Myslím si, že je skandální, když jedním z poradců českého prezidenta je Jie Ťien-ming, zástupce čínské firmy řízený přímo čínskou politickou nomenklaturou. To vnímám jako velké nebezpečí. Stejně tak jako další poradce Martin Nejedlý, jenž dostal diplomatický pas, na který nemá vůbec nárok. Kancléř Mynář nemá dva roky bezpečností prověrku, kterou ze zákona ke své práci potřebuje, a všem na Hradě je to vlastně jedno. Máme tady snad skupinu vyvolených lidí, prezidentových kumpánů, pro kterou neplatí žádné zákony?
Už roky žiješ v zahraničí, kvůli čemu se rád vracíš do Zlína a co tě tady naopak štve?
Já i má žena jsme ze Zlína, máme citový vztah k tomuto městu a pořád ho považujeme za svůj domov. I když se sem nedostaneme tak často, jak bychom chtěli. Z Bratislavy je to ovšem daleko jednodušší, než předtím z Moskvy. Musím říct, že se mi líbí, jak se Zlín proměňuje. Potěšila mě úprava parku, díky níž najednou centrum města ožilo. V porovnání s jinými stejně velkými městy, které znám ze světa, mě ale pořád překvapuje, že ve Zlíně život utichá po šesté hodině večer. Mám pocit, že kdybych dostal po setmění infarkt na náměstí Míru, tak mě najdou až ráno. Městu by víc slušelo, kdyby žilo nejen přes den. Chybí mi víc letních kaváren venku na ulicích. Ve Varšavě se nám líbila spousta dětských hřišť přímo v centru města. Jako otec tří dětí bych uvítal, kdyby se i tady podařilo najít místo pro nějaké další. Mám výhodu, že všechny tyto věci mohu posuzovat ze dvou úhlů pohledu – jako Zlíňák a zároveň i jako host, který přijíždí ze zahraničí.
Máš tři malé děti. Jak to snáší, když jste každé čtyři roky v nějaké jiné cizí zemi?
Mají možnost poznat jinou kulturu, naučit se jejich řeč. Zatím to jde. Děti jsou malé, takže jako houby velmi rychle nasávají nové prostředí. Berou to jako výlet. Počítám s tím, že čím budou starší, tím to bude těžší. Budou navazovat daleko užší sociální vazby se svými vrstevníky v dané zemi a zpřetrhat tyto vztahy už nebude dobré. Až budou mít jedenáct dvanáct, budeme víc zvažovat, jestli ještě někam vyjedeme a zasadíme je zase do nového prostředí.
Rusko, Polsko a teď Slovensko. Pomalu se blížíš k domovu…
Samozřejmě plánujeme, že se s rodinou chceme do Zlína jednou vrátit natrvalo. Uvidíme kdy. Z rozhlasu vždy přijde nějaká nabídka, kam mě chtějí poslat. Hodně jsme zvažovali nabídku zpravodajského postu ve Washingtonu, ale to je pro nás hrozně daleko. Chceme, aby děti zůstaly v kontaktu s prarodiči. Teď mohou babičky nasednout na vlak a jsou za dvě hodiny v Bratislavě. Kdybychom byli tak daleko, tak se k nám nedostanou. To by byl pro obě strany hendikep. Když to shrnu, počítáme s tím, že se vrátíme, ale pořád ještě nevím, co pak budu ve Zlíně dělat. Musíme ještě něco vymyslet.