Pavel Stojar
Každý duben patří ke Zlínu cestovatelský festival Neznámá Země. Už v roce 1997 s ním poprvé přišli dva světoběžníci Miroslav Náplava a Petr Horký. Zvláště Petru Horkému festival od základů změnil život. Poznal se díky němu nejen se svým velkým vzorem Miroslavem Zikmundem, ale také se svou manželkou Janou.
Jak jste přišli na nápad pořádat ve Zlíně festival Neznámá Země?
V roce 1996 jsme byli s Mirkem Náplavou na expedici v mongolské poušti Gobi, kde jsme pátrali po mýtickém červu zabijákovi olgoji chorchoji. Tehdy jsme se vlastně začali „živit“ jako cestovatelé. Byl to úžasný pocit. Tak slavný a významný jako tehdy jsem si už nikdy potom nepřipadal. Svět mi ležel u nohou. A když jsme tak jednou leželi pod tím neuvěřitelně hvězdnatým mongolským nebem a plánovali si, co by se nám ještě mělo splnit, řekli jsme si, že bychom rádi poznali Hanzelku a Zikmunda. Na následující rok 1997 připadalo padesáté výročí od startu jejich první výpravy. Tak jsme se rozhodli udělat ve Zlíně velké oslavy, cestovatelský festival. Po návratu z Mongolska jsme se sebrali, vyrazili do Zlína a s cílevědomou odvahou, nebo chcete-li nebetyčnou drzostí, přišli do muzea požádat o pomoc pana Karla Pavlištíka. Vzal nás za tehdejším primátorem Vladimírem Daťkou a samozřejmě i za Miroslavem Zikmundem. Probrali to pak s Jiřím Hanzelkou a dali nám svolení, ať se do toho pustíme. Začal tak nejen festival, ale i naše dlouholeté přátelství.
Takže Zlín zasáhl do vašeho života hodně výrazně…
Když to vezmu do důsledků, změnilo mi to život úplně od základu. Mám dokonce manželku ze Zlína, poznali jsme se právě při pořádání festivalu a svědkem na svatbě nám byl Miroslav Zikmund. Pěkně se to všechno propletlo. V současnosti na polární výpravy nikdy nevyrážím bez špeku a slivovice, tu slivovici fasuji od rodiny ve Zlíně.
Do různých polárních krajin vyrážíte s železnou pravidelností, čím vás tolik lákají?
Podivují se tomu samozřejmě i mí blízcí, za čím to tam vlastně jezdím. Kdybych některý rok nejel do poláru, tak bych z toho snad měl psychický problém. Je to součást mé duševní hygieny, jako nějaké lázně. Je to naprostá očista duše, vrcholná meditace a totální regenerace. Za dva tři dny se vám mysl úplně přepne a běží ve zvláštním klidu a pohodě. Vybavují se vám v mysli nedořešené věci a křivdy, jakoby si je dožíváte a vidíte je v nových souvislostech. Daleko intenzivněji prožíváte radostné momenty. Zažíváte euforii, i když šlapete v minus 35 stupních. V Evropě je úroveň našeho komfortu tak vysoko, že jen málokdy pocítíte, jaký máte přímý vliv na svůj život. Tam když se pořádně neobléknu, mohu mít za deset minut umrzlé prsty. Když se večer pořádně nenajíte a nenapijete, tak druhý den cítíte obrovskou slabost a vyčerpání. Pak snadno poznáte, jakou energii vám může dodat jen malý kousek jídla. To bezprostřední spojení s vlastním životem je velice silné. Poznáte, že ať přijde jakákoli rána, vůle žít je silnější. Ale na těch rozlehlých ledových pláních si člověk taky uvědomí, jaká je iluze, když si myslíme, že jsme pány světa.
Stalo se vám někdy na cestách, že jste bojoval o život?
Když nastane nějaká mezní situace, znamená to, že se někdo špatně připravil a něco zvoral. U správně připravené expedice by se to ale stávat nemělo. Důležité je mít zikmundovskou disciplínu a pečlivost, být na vše připravený a nemuset improvizovat kvůli přežití.
Ale na všechno se přece nemůžete nikdy připravit…
Chtěl jsem říct, že na cestách neděláme nesmysly, ale vybavila se mi jedna příhoda. Bylo to v Indonésii při erupci sopky Merapi. Místní mě tajně provedli mezi kordony policistů a vojáků, kteří to tam uzavřeli. Vylezl jsem přímo na vrchol vybuchujícího sopouchu a myslel si, že uvidím jezero rozžhavené lávy. Ale neviděl jsem samozřejmě vůbec nic, všude byl jen hustý dým. Natočil jsem pár zmatených záběrů a zase utíkal dolů. O tři dny později přišla erupce a zničila velkou část blízkého města Jojakarty. Můj anděl strážný se mnou tehdy musel mít strašně moc práce. Byla to obrovsky nebezpečná klukovina. Jako úplný hlupák jsem lezl do míst, kde jsem neměl co dělat. Musím ale přiznat, že takové pitomé nápady mě opustily, jakmile jsem se stal otcem. S čerstvě narozeným dítětem v náručí si člověk uvědomí, jak nesmyslné je zbytečně riskovat.
Jsou vůbec ještě nějaká místa na světě, kde jste nebyl a chtěl byste se tam vypravit?
Antarktida a jižní pól, tam jsem ještě v životě nebyl. Stejně jako v Tibetu. Čas od času bych si chtěl vyjet do Indie, ta země je téma na celý život. Neznám ani Čínu, chtěl bych tam chvíli pobýt a poznat trochu mentalitu tamních lidí. Úžasná je Sibiř nebo fascinující krajina stolových hor ve Venezuele. Stále se chci vracet na svá zamilovaná místa – do Mongolska, na Srí Lanku, do Grónska.
A jsou naopak místa, kam byste nikdy jet nechtěl?
Vůbec mě nelákají válečné konflikty. I když to mohou být filmařsky zajímavá a silná témata, jsou to mezní situace v životě národů, které nemám rád a nechci je točit.
Máte rodinu, ženu a dvě holčičky, netrpí vašimi výpravami?
Razím teorii, že je to pro rodinu naopak dobré. Přijedu z cesty a díky tomu, že jsem na volné noze, tak po návratu mohu být s rodinou mnohem víc, celé dny a týdny. Určitě s nimi trávím daleko víc času, než leckterý zaneprázdněný otec-manažer vracející se každý den pozdě večer z práce. Pro manželku je to samozřejmě náročnější, protože tomu chybí pravidelnost. Ale moje Janička to věděla, už když si mě brala, a akceptovala to. A také si myslím, že občasná partnerská odloučení jsou ve vztahu nesmírně léčivá. Pak jsme mnohem víc šťastní, když můžeme být zase spolu. A upřímně řečeno, co by za to některé ženské daly, kdyby měly jistotu, že se jejich chlap neobjeví tři týdny doma.
Petr Horký
Režisér dokumentarista, moderátor, cestovatel, producent.
Narodil se 4. února 1973 v Brně.
V devadesátých letech pracoval jako moderátor pořadů České televize, například soutěže Pyramida, ranního Studia 6 nebo country magazínu Aport.
Horolezectví a cestování ho přitahovaly odmalička, inspirovaly ho osudy Thora Heyerdahla nebo Reinholda Messnera. Procestoval přes osmdesát zemí světa. V dubnu 2008 dokonce stanul spolu s polárníkem Miroslavem Jakešem na mrazivém severním pólu.
Petr Horký má na kontě několik knih, zatím poslední nazvaná Cestospisy vyšla loni před Vánoci, a sedmdesát autorských dokumentárních filmů. V září měl premiéru úspěšný celovečerní životopisný dokument Století Miroslava Zikmunda.
Horkého manželka Jana pochází ze Zlína. Brali se na podzim 2008. Mají spolu dvě dcery.
Festival Neznámá Země
V dubnu 1997, v roce padesátého výročí první cesty Hanzelky a Zikmunda, začal Petr Horký spolu s Miroslavem Náplavou ve Zlíně pořádat festival cestování, sbližování a poznávání kultur Neznámá Země. Letošní 19. ročník se koná od 20. do 30. dubna, program najdete na webu www.neznamazeme.cz.